Porod pro mě nebyl snadný. Během těhotenství jsem přibrala jen 10 kg, a to bylo zcela normální. Jediný, kdo byl nešťastný, byl můj manžel. Tak nespokojený, že se mi dokonce začal otevřeně posmívat. Bylo pro něj snadné říct: neporodil dítě.
Nyní každé jeho slovo doprovázela nepříjemná slova na mou adresu, posměšky a výčitky. V den, kdy mě propustili z nemocnice, se na mě znechuceně podíval a požadoval, aby to břicho do týdne zmizelo. Ale moje břicho nezmizelo – byla jsem tlustá a nenáviděla jsem se za to. Manžel říkal, že jsem tak tlustá, že se mu hnusí se na mě dívat.
Dokonce začal spát v obýváku na pohovce, aby mě nemusel vidět. Podle něj jsem byla tak tlustá, že jsem se sama sotva vešla do postele. Byla bych ráda, kdybych zhubla pár kilo a byla stejně štíhlá jako vždycky. Ale kvůli císařskému řezu jsem musela počkat nejméně dva měsíce.
Nesměla jsem zvedat činky. Bylo to tak šílené, že jednoho dne prostě přišel domů s nějakou holkou a požadoval, abych odešel. Byla jsem v šoku, stála jsem tam a dívala se na ně, neschopná pohybu. inzeráty Řekl: “Teď se mnou bude bydlet moje nová kráska a ty můžeš odejít ještě dnes! Sbal si věci a jdi pryč. Neměl jsem tušení, kam jít. K rodičům jsem jít nemohla – sami bydleli v malém bytě a nemohli mě vzít do svého malého domku.
Neměla jsem vůbec žádné přátele – dávno jsem s nimi přestala komunikovat. Zůstala mi jen tchyně, osoba, která mě z celého srdce nenáviděla.
Nevynechala jedinou příležitost, aby mě zesměšnila, aby mě za něco zahanbila. Když jsem na ni čekal, až nás navštíví, jen jsem rychle uklízel, abych se vyhnul jejím útokům, ale i tady jsem měl smůlu. Vždycky si našla něco, co by mohla vytknout. A jak mám jít k téhle ženě, která bude mít z mé situace jen radost? Začal jsem si rychle balit věci, abych odjel do neznáma. Z pokoje jsem slyšela, jak manžel mluví se svou matkou, a pak ke mně přišel a požadoval, abych počkala na tchyni, která mě chce vyhodit. No, ne, to potěšení jim neudělám.
Začala jsem se připravovat ještě rychleji. Na prahu se objevila tchyně a první, co udělala, byla pořádná facka synovi: “Zbláznil ses? Úplně ses zbláznil! Vykopl jsi svou ženu a dítě na ulici. Co za zrůdu musí člověk být, aby tohle udělal vlastnímu dítěti? Sbal si věci, vezmi si mop a vypadni odsud. A ty,” otočila se ke mně, “přestaň brečet a dej si všechny věci zpátky. “Pojď sem, drahoušku,” vzala mi dítě z náruče a začala ho jemněji přemlouvat.
“Kam mám jít? Tohle je můj dům!” začal můj muž. Už jsi velký kluk – najdi si střechu nad hlavou! Uvidíš, čeho jsem schopen,” pohrozil a odešel se svou paní. Tchyně zavolala zámečníka, aby vyměnil zámek u dveří, a tu noc zůstala se mnou v domě a dožadovala se, abych přestala brečet a dala se dohromady kvůli synovi.
Tato žena tu pro mě byla celý život a teď je mi nejbližší – pomohla mi v nejtěžší chvíli mého života. O den později k nám domů přišlo předvolání: můj manžel opravdu nehodlal nechat věci tak. Seděli jsme v kuchyni a pili s tchyní čaj. Pořád přemýšlela, kde udělala při výchově syna chybu!
