Říkala si něžným jménem Fanny. Každou sobotu chodila ke svému synovci a jeho rodině na oběd. Na chodbě si zula drobné střevíčky, vytáhla z manžety krajkový kapesníček, vysmrkala se suchým nosem s aristokratickým hrbolem a šla do kuchyně. Tam by předala nezměněný mrijský koláč a dlouze a důkladně by si umyla ruce.
Zanechala by za sebou vůni suchého listí nasáklého sluncem, svůj oblíbený parfém ze starých zásob. Připomínala podzimní listí obecně: lehké, šustivé a šustící v každém vánku. Byla osamělá – bez dětí, bez manžela, který do jejího života vstoupil velmi brzy a na krátkou dobu.
Celou její rodinu tvořila manželka jejího dávno ztraceného mladšího bratra, její synovec, jeho žena a děti. Děti ji trochu děsily, nevěděla, jak s nimi mluvit, a neviděla v tom smysl. Dělaly si z ní legraci a říkaly jí “teto”. Fanny si přišla promluvit s manželkou svého bratra.
Oba byli velcí intelektuálové, kteří četli francouzské a německé romány v originále a měli stejný literární, nolitický i názorový vkus.Oba jemně a vkusně vtipkovali o svých společných známých. Fanny vyprávěla neuvěřitelné historky o francouzské opeře, Paříži a neobvyklém oblečení pro Sovětský svaz.
Někdy si s sebou brala několik těžkých sametově vázaných alb s přezkami, které voněly parfémem. Tato alba byla plná štíhlých dam v obrovských kloboucích a nádherných šatech, které koketně pózovaly u hracích stolů, a navoněných pánů ve fracích. Pak bratrova žena odletěla do nebe a malá, neměnná Fanny, která byla nejstarší, začala ztrácet nervy.
Synovec se poradil se svou ženou a přivedl ji k sobě domů. Žila tiše ve svém pokoji podle dlouho zavedeného rozvrhu. Před večeří vždycky opékala chleba na plynovém sporáku, aby se ujistila, že je bez hrudek, v pokoji měla pod krajkovým ubrouskem naběračku a v zásuvce psacího stolu dlouho uchovávala dobrou belgickou čokoládu, ze které si občas ulamovala drobné kousky.
Žila tiše a stejně tiše i odešla, krůček po krůčku. Časem přestala rozeznávat lidi kolem sebe. Žila si svým vlastním životem, pomalu natahovala hubenou ruku ke stropu a na okrajích rtů se lehce usmívala na někoho, koho dobře znala, viditelného jen pro ni. Odešla snadno, ve spánku. Jen jsem se neprobudil.
Byla křehkým, voňavým podzimním listem, který sem náhodou přiletěl ze svého minulého života. Nerada o sobě mluvila, její vrstevníci byli už dávno v jiném světě a všem se zdálo, že byla vždycky malá, úhledná stařenka s šátkem na hlavě. Jen její rodina věděla, že je vynikající lékařka, která prošla dvěma válkami – finskou a vlasteneckou.
Že prokázala zázraky hrdinství, když nosila vojáky na zádech. Že nejnepravděpodobnější události jsou její prací. Že se ocenění nevejdou na jednu stranu jejího saka. Generál, kterému zachránila nohy, ji hledal po celé Unii, aby jí učinil nabídku.
Odmítla, protože její srdce patřilo mnoha lidem a její profesi. Jak bizarní je život a jak míchá lidmi ve svém balíčku. Jak často nevíme, koho máme vedle sebe. A jaké křehké skleníkové květy drží svými křehkými kořeny tuto obrovskou, těžkou zemi.
