Moje tchyně je zázrak. Ne v tom smyslu, že by byla zázrak, je krásná. A už vůbec ne ve smyslu “zázrak v peří”.
Ale dokáže věci, které jsou, jak se říká, k smíchu i k hříchu… Nedávno mě tchyně požádala o kufr. Tedy, předala mi ho prostřednictvím manžela, abych ho připravila (jsem na mateřské dovolené a máme velký kožený kufr na kolečkách.) “Na co potřebuje kufr?” zeptala jsem se manžela. Odpověděla: “Musíme!” a můj muž odpověděl. “Dobře. Vzala jsem si kufr do předsíně a sedla si tam a čekala na tchyni. Přišla.
– Ahoj. Kde je ten kufr? – Dobré odpoledne. Ukázal jsem na něj a zeptal se: “Sofie Anatolijevno, na co potřebujete kufr?” “Potřebuji ho!” odpověděla s tajemným pohledem a odešla. “Potřebuji ho!” Copak nezná jiná slova?
No, nechce mluvit a ani nemusí. Tchyně se vrátila o dvě hodiny později, přitáhla kufr do kuchyně, otevřela ho a tam bylo… maso! Překvapeně jsem na ni zírala, pak jsem si představila tváře prodavačů na trhu, jak se dívají na ženu s kufrem, a zachichotala jsem se. “Proč kufr?” zeptala jsem se tchyně. “Těžké věci je lepší válet, ne je nosit,” odpověděla s filozofickým pohledem.
– Ale my máme maso! “Nežádali jsme vás, abyste ho koupili,” řekl jsem. “Není pro vás. Je to pro mě. “Můj syn mi ho přinese, až mě přijede navštívit,” odpověděla. “To bys mi to řekl. Koupila bych ho. “Jsem lepší v mase,” postěžovala jsem si. “Tím líp,” vyhrkla tchyně, “a nechci tě odvádět od dítěte. Za chvíli mi přijede autobus!” A s tím odešla. Nepřišla ani navštívit vnučku. Mezitím spala. Muže také překvapilo, že ho matka nepožádala o koupi masa, ale rozhodla se přijít z vesnice sama.
