Loni v létě onemocněla moje sousedka, babička Motria. Její děti žily ve městě a nemohly ji často navštěvovat, protože její dcera právě porodila. Navíc si ji nemohly vzít k sobě, protože žily v jednopokojovém bytě se dvěma dětmi.
Babička Motrya na mě volala přes plot a prosila mě, abych jí koupila chleba, zašla do lékárny a přinesla vodu. I když jsem měla dost práce kolem domu a malého dítěte, nemohla jsem starší ženu odmítnout. Dva týdny jsem se o ni starala, všechno jsem pro ni dělala a nosila jí jídlo z domu, abych jí nemusela vařit.
Poté se mi zdálo, že se se mnou sblížila, stále si se mnou povídala, vyptávala se a zajímala se o můj život. Jednou ji přijela navštívit její dcera s rodinou a požádala mého syna Vjačeslava, aby s nimi šel na procházku. Vrátil se po dvou hodinách, byl smutný, ale nic mi neřekl. Uvědomil jsem si, že něco není v pořádku, a zeptal jsem se ho na to. Ukázalo se, že ten den šli sbírat jahody a maliny, navečeřeli se, ale synovi žádné bobule nedali
Po tomto incidentu jsem synovi zakázala komunikovat s jejich dětmi. Když zabili srnce, soused mi nenabídl ani kousek slaniny. Když dcera ráno odjela, babička Motria mi večer zavolala a požádala mě, abych jí v obchodě koupil máslo, protože žádné nemá.
Byla jsem už unavená a tu drzou stařenu jsem rázně odmítla. Od té doby mě sousedka ani nepozdravila. Nezazlívám jí, že je starší člověk, ale ani já nechci dělat služku a kuchařku, zvlášť když si toho nikdo neváží.
