Mám „šťastné“ manželství už sedm let.
S manželem spolu chodíme od střední školy. Po šesti letech romantických schůzek se rozhodl požádat mě o ruku. Po dokončení školy jsme se vzali.
Začali jsme bydlet poblíž Davidových rodičů. Doma jsem měla ještě mladší sestru, takže jsem po svatbě byla nucena opustit rodinný dům.
Našla jsem si práci jako učitelka. Můj manžel pracoval jako stavební dělník. Nějakou dobu pobýval v zahraničí. Žili jsme v blahobytu. Dokonce jsme si koupili vlastní dům. První rok rodinného života byl nádherný. Manžel mi každý měsíc dával dárky, často jsme jezdili na dovolené. Téměř každý večer jsme měli romantické večeře.
Tento stav však netrval dlouho.
Po příchodu dítěte se všechno změnilo. David začal chodit pozdě do práce, nebral mi telefony a několikrát se v noci nevrátil domů. Uklidňovala jsem se, že se to stává v mnoha rodinách a že tuto krizi budu muset prostě přečkat.
Měla jsem dítě, byla jsem na mateřské dovolené, měla jsem mnohem méně peněz a více výdajů. Přibrala jsem, takže jsem se necítila tak atraktivní jako dřív. Ale stále jsem doufala, že se náš vztah zlepší.
Nakonec jsem se rozhodla mít další dítě. Mateřství bylo to jediné, co mě těšilo.
David přestal nosit domů peníze. Všichni kolem něj mluvili o jeho záletech. Často se vracel domů opilý. A já pak chodila do práce a nechávala děti u babičky.
Jednou jsem přišla domů dřív a uviděla v naší ložnici cizí ženu. Byla oblečená jen do spodního prádla. Ani jsem nevěděla, co mám říct. Pak vyšel z koupelny David. Nevěnoval mi žádnou pozornost. Paní ze sebe rychle shodila šaty a utekla, ale jemu to bylo jedno. Klidně se oblékl a šel si do kuchyně zakouřit. Dlouho jsem plakala a nechápala, co se děje. David neřekl ani slovo.
Čas plynul a podobné situace se v našem životě stávaly stále častěji. Slyšela jsem, že muži dokážou podvádět, ale být tak drzí. Jak se opovažuje přivést do našeho domu jinou ženu? Cítila jsem se citově zničená. Můj život se stal nesnesitelným. Neustále jsem přemýšlela, jak od všeho utéct, kam jít, jak žít. Koneckonců jsem měla dvě malé děti.
Pak jsem se rozhodla k důležitému kroku. Napsala jsem své kamarádce, která odjela za prací do zahraničí a nechala svůj byt prázdný. Souhlasila, že mi ho pronajme; musela jsem platit jen služby.
Ještě téhož dne jsem si sbalila věci, objednala si taxi a odjela s dětmi do jiného města. Po dvou týdnech života tam jsem zapsala děti do školky a našla si práci. Měli jsme dost peněz na placení služeb a na bydlení.
Můj bývalý manžel se stále nechce podílet na výchově dětí. Nedávno jsem v práci potkala muže, který se mi okamžitě vryl do duše.
Ani jemu nevadí, že mám dvě děti. Už dlouho jsem se necítila tak šťastná. Možná právě proto stálo za to se odvážit všeho nechat a začít nový život. Nejdůležitější je nebát se změny.
