“Moje rodina mě už chce vzít do hrobu. Nehledí na to, že já, i když je mi 83 let, do hrobu vůbec nejdu. Cítím se zdravý a mám před sebou ještě mnoho let života. Přesto si zřejmě myslí, že to bude jinak a že odejdu a oni budou sdílet můj odkaz. Ach, jak by se mýlili… Doufají snad, že po mně zůstane velký odkaz? No, tak ať si to spočítají.”
Mám děti, mám vnoučata.
Netajím se tím, že jsem docela bohatý člověk. Mám svá léta, ale 40 let jsme s manželem hodně šetřili, abychom měli na stáří. Před několika lety jsme také prodali náš starý byt a na nedostatek financí jsme si nemohli stěžovat. No, Tadeusz byl dobrý člověk, ale před rokem zemřel a já zůstala sama. Tedy ne tak docela sama. Koneckonců mám děti a vnoučata.
Ale na druhou stranu vidím, jací jsou. Když nepřijdou za mnou, mluví jen o penězích, penězích a rostoucích potřebách. Je pravda, že mám měkké srdce a často jim pomáhám, a na tom ještě nebylo nic špatného. Bohužel to ale zjevně přehánějí. Mám dojem, že jediné, na čem jim záleží, jsou moje peníze.
Počítají s tím, že po mně dostanou dědictví? No, počítají s tím.
Už několikrát přeháněli, že když odejdu, budou velmi bohatí. Připadám si hloupě, když to říkám, ale už se předem ptali na podrobnosti o tom, co mám, a dokonce se podělili. Vzpomínám si, že nedávno mi vnučka dokonce řekla, že za svůj podíl prodá můj dům a koupí si nejnovější auto.
No, budou se divit, protože já na onen svět neodcházím. A co víc, rozhodl jsem se jim dát přísnou lekci za to, že se starají jen o můj majetek.
Moje mladá sousedka, studentka, mě často navštěvuje, nakupuje pro mě a povídá si se mnou. Je to opravdu dívka se zlatým srdcem, a tak jsem se právě jí rozhodl odkázat celý svůj byt a všechno, co mám. Rodina, pokud jí na mém majetku tolik záleží, se mohla zachovat jinak, mohla to udělat lépe.
