Mykola se vrátil domů z měsíční služební cesty. Jeho žena a stará matka na něj čekaly v jejich třípokojovém bytě.
Dříve bydlela ve vesnici. Když se její syn oženil, navrhl své matce, aby prodali dům na vesnici a koupili pro všechny byt ve městě. Po týdnech přemlouvání matka souhlasila. Olga se k synovi nastěhovala a vše se zdálo být v pořádku. Matka vařila, pekla koláče a uklízela, když snacha neměla čas.
Sdílely spolu život a neznaly smutek. “Ahoj, miláčku!” Mykola políbil svou ženu a pevně ji objal. “Kde je maminka?” zeptal se manžel ustaraně. “Je v sanatoriu! Neboj se… Ale ubíhal týden za týdnem a maminka se stále neozývala. To Mykolu znepokojilo ještě víc.
Navíc neodpovídala ani na jeho telefonáty. “Říkala jsi, že je v sanatoriu, tak proč ani nezvedá telefon?” Nemohl si pomoct a zeptal se své ženy na rovinu. “Jak to myslíš, že to nevíš?” vykřikl. “Žili jste spolu, kam odešla? A proč jsou její papíry tady? Co se děje?
– Už jsem se o ni nemohl starat! Je toho na mě moc! Už tak toho mám na talíři dost. Jen jsem jí řekl, že nám bude lépe bez ní. Už jsem ji nikdy neviděla!” řekla manželka. Manžel jezdil celý večer autem a hledal matku, ale nikde ji nenašel. Byl všude, kde mohla být, volal do nemocnice – nic. Když procházel místním parkem, zahlédl známou siluetu.
“Mami?” Spěchal k babičce sedící na lavičce. Žena se otočila a on viděl, že má oči plné slz. Co tady děláš, co se stalo?
Přísahám, že jsem o ničem nevěděl, pojďme domů! Na benzinové pumpě koupil matce horký čaj a sušenky, zavolal manželce a klidným hlasem řekl: “Za dvacet minut jsem doma. Stejnou dobu máš na to, aby sis sbalila věci a odjela!
