S manželem jsme měli a vychovali čtyři děti: dva syny a dvě dcery. Všichni vystudovali vysokou školu. Dnes žije každý z nich se svou vlastní rodinou. Máme mnoho vnoučat. Dcery nás navštěvují, volají nám, pomáhají nám. Ale pro naše syny jako bychom nikdy neexistovali. Zapomněli na nás.
Synové volají, vnoučata volají.
A synové si nejspíš myslí, že když jejich žena nebo syn zavolali jejich matce, zeptali se jí na zdraví a popřáli jí krásné Vánoce, oni sami už se o ni nemusí starat. Ale my o nich chceme jen slyšet. Alespoň někdy. Snažíme se jim zavolat sami, ale bezvýsledně. Je jasné, že kluci mají své vlastní problémy.
Ale mají dcery méně problémů? Ale naše dcery si na nás stejně udělají čas. Náš věk a zdravotní stav nám nedovolují řešit naše problémy zcela samostatně.
Někdy potřebujeme pomoc. Když jsem musela opravit střechu, musela jsem se obrátit na cizí lidi a moji synové mi nepřišli na pomoc. Když můj manžel potřeboval pomoc s alkoholem, můj zeť ho vzal do obchodů s alkoholem a moje dcery se vším pomohly.
Moji synové se omezili na telefonování… Před rokem a půl se moje nejstarší dcera sama nakazila virem HIV v důsledku nehody. Nyní sama potřebuje pomoc. Mladší dcera se o nás starala.
Před půl rokem však přišla o práci a odjela pracovat do Evropy. A my, dva starší lidé, jsme zůstali bez střechy nad hlavou.
Nemáme sílu jít si koupit léky do lékárny. Náš důchod sotva stačí na živobytí, takže si nemůžeme najmout pečovatelku. Moje nejstarší švagrová navrhla, abychom prodali dům a přestěhovali se do domova důchodců.
Mají tam dobré podmínky a potřebnou lékařskou péči.
Částka získaná prodejem domu bude stačit na zaplacení bytu v domově důchodců. A kdyby to nestačilo, snacha dá další peníze. Myšlenka sama o sobě není špatná. Škoda jen, že nás žádný ze synů nepozval, abychom s nimi bydleli.
