Můj otec se podruhé oženil. Jeho nová nevěsta se mi hned nelíbila: bylo na ní něco odpudivého. Co se citů týče, i mému otci jen zřídkakdy říkala slova lásky. Občas se usmála, nabídla čaj, zeptala se na věci, ale všechno to působilo uměle.
Jako dítě jsem je často navštěvoval: víkendy, prázdniny, matčiny výlety. Táta byl pořád v práci a já musel trávit veškerý čas s Terezou. Snažil se mít pro mě pochopení – jak jen to bylo u cizího dítěte možné. Vlastní děti neměli. Z Tereziných poznámek bylo jasné, že problém je na její straně a že jsem živou připomínkou její ženské bezmoci.
Když jsem dokončila školu, začala jsem se s otcem vídat méně často. Problém s prázdninami se vyřešil sám, jak jsem stárla. Netrval na tom, abychom se vídali, a já jsem na to nenaléhala. Někdy jsme si půl roku nezavolali. Ale když přišel čas si promluvit, chtěl táta vědět všechno o mém životě.
Zjistila jsem, že si před pěti lety koupili byt. Prodali tátův starý byt, kde jsme s mámou žili jako rodina, a koupili větší. Tereza měla taky svůj byt, ale její kombinace bytů byly úžasné. Táta sice koupil byt za peníze z prodeje starého, ale nový byt byl zapsán jako jejich společné vlastnictví a Tereza si nechala svůj. bohužel táta brzy nato zemřel. Rok po pohřbu jsem s jeho ženou nebyl v kontaktu. Pak mě Tereza pozvala k nim na návštěvu, chtěla se mnou mluvit o vážných věcech: šlo o dědictví. Předpokládal jsem, že mě požádá o výpověď a bude vyprávět, že na otcovo dědictví nemám nárok.
Máma mě varovala, abych ho neopouštěla. Brzy jsem se měla vdávat a peníze jsem potřebovala víc než kdy jindy. Bála jsem se setkat s Teresou.K notáři se mi ani nechtělo; připadalo mi to jako špatné řešení: ona s tátou bydlela tam a já se chystala přijít a začít se o něco dělit. Za tátova života jsme si nebyli moc blízcí. Nakonec jsem setkání už nemohl odkládat a šel jsem si s ní do kavárny promluvit. Všiml jsem si, že zestárla, i když jsme se neviděli jen rok. Zhubla a její oči ztmavly. V kavárně jsme strávili jen půl hodiny a pak jsme se rozešli. Šel jsem domů a přemýšlel.
Matka během té doby nepromarnila ani minutu: obvolávala kdekoho a sháněla peníze. Před matkou ležel papír se jmény a částkami a ona telefonovala se strýcem a žádala ho o půjčku. Když položila sluchátko, požádala mě, abych napsal, že strýc dá pět tisíc. Když jsem se jí zeptal, na co ty peníze potřebujeme, vysvětlila mi, že na právníka, který mi pomůže získat zpět otcův majetek.
– „Potřebuješ právníka, abys získala zpět všechno, na co máš ze zákona nárok, do posledního haléře!“ křičel.
– „Zrušte všechno, nepotřebuji právníka.“ Povzdechla jsem si a řekla rodině o svém setkání s Terezou.
Od Terezy jsem čekala všechno, ale tohle ne:
– Otec chtěl byt převést na tebe. Neměl čas nic formulovat, takže to přišlo samo. Chci, abychom šli k notáři společně. Jsi jeho jediná dcera a já se rád vzdám svého podílu za tvůj,“ vysvětlil.
V kavárně Tereza tiše potlačovala slzy a nedívala se mi do očí. Touto jedinou větou řekla hodně: jak moc svého otce miluje, když se tak snadno vzdá několika set tisíc zlotých jen proto, že mi otec chce přenechat byt.
– Ach, ona by si to ještě stokrát rozmyslela! V každém případě si ty peníze nechám!“ Matka nechtěla věřit Tereziným úmyslům.
Peníze na právníka, vypůjčené od všech příbuzných a známých, zůstaly u mámy doma několik měsíců, dokud jsem dědictví nepřevzala.
Tátova druhá žena mi nelhala.
Táta vždycky říkal, že jeho první manželství byla chyba, a já se teď přikláním k tomu, že měl pravdu. Na druhou stranu se ve výběru své druhé ženy nemýlil. Kontakt s Terezou nepřeruším, naopak se budu snažit svůj vztah s ní zlepšit. Přestože se už odstěhovala, mluvíme spolu stále častěji. Možná, že až se mi narodí dítě, bude schopná ho přijmout jako vnouče svého milovaného manžela? Je nespravedlivé, že taková důstojná žena nikdy nebude mít skutečná vnoučata. Měla jsem dost času přijmout otcovu druhou ženu. Škoda, že jsem se pro to rozhodl tak pozdě. Ale lepší pozdě než nikdy.
