Ira všem tvrdila, že má dokonalého manžela: nemá žádné zlozvyky, chodí na koupaliště, stará se o zahradu, doma se obléká a s tchyní si rozumí.
Na břiše nemá vůbec žádné boule, dokonce i břišní svaly jsou vidět. Je to skvělý kuchař a pro Iru je nemožné se s ním hádat. Jednoho dne šli navštívit svého starého přítele Boriho. Ale po hodině Ira hlasitě řekla, že je unavená a chce jít domů.
Borisovi se nechtělo jít, a tak pro svou ženu zavolal taxi: “Až přijdeš domů, zařídím ti to.” Celá ve zlověstných myšlenkách Olja otevře dveře a silně zabouchne klíče.
A pak mu přijde vstříc Borja a s úsměvem říká: “Porazil jsem tě! Dáš si čaj? Jak se vám žije? Už deset let! “Ale musíš pochopit, že je opravdu dokonalý, takoví muži existují. Včera jsme byli v kavárně a obsluhovala nás létající servírka. Ani nehnul brvou.” “Ano, Olyo, je to pro tebe těžké. Žena by přece měla mít vždycky možnost se s manželem trochu pohádat. Urazit se, trucovat, křičet. Jinak se z toho zblázníte. Ideální člověk je skutečné utrpení, neustálá bolest.”
Věděl jsem, kde Borja pracuje, a tak jsem za ním zašel a přemluvil ho na kávu. Když se na chvíli rozptýlil, strčila jsem mu do kapsy lístek s podpisem “Tanečka” a jeho telefonním číslem a postříkala papír parfémem. Co by člověk pro kamaráda neudělal!
Druhý den si Ira zavolala sama: “Přišel večer domů, ukázal mi papírek s číslem a řekl, že je to hloupý vtip. Omluvil se a šel vařit večeři.” Chudák Ira. Nevím, jak jí pomoci. Má před sebou ještě tolik let utrpení.
