Zpočátku mi tchyně připadala jako opravdu milý člověk a dobře jsme spolu vycházely. Po smrti mého manžela před třemi lety však začala příliš zasahovat do mého života a chtěla svou přítomností zaplnit prázdnotu. Nedávno projevila přání přestěhovat se ke mně a mému synovi s tím, že to bude dobré pro nás všechny. Tento návrh mě ohromil a měl jsem pocit, že by to pro mě bylo neúnosné.
Navzdory jejím dobrým úmyslům jsem si vážila své nezávislosti a chtěla jsem svůj život a rodinu řídit bez jejího neustálého dohledu. Před manželovou smrtí byl náš život celkem přijatelný.
Měl dobrou práci, ale kvůli krizi o ni přišel a já byla v té době těhotná a nemohla jsem pracovat. Zvládali jsme to bez pomoci, ale tchyně mi občas se synem pomáhala.
Po smrti mého manžela se tchyně zapojila ještě více. Na nějakou dobu se k nám nastěhovala, převzala péči o domácnost a starala se o našeho syna. Přestože jsem si její pomoci vážil, brzy jsem zjistil, že mě její přítomnost stresuje, protože mi vnucovala svá vlastní pravidla a názory. Když jsem ji požádal, aby odešla, vzala si to osobně a více než rok nás nekontaktovala. S pocitem viny jsem ji kontaktoval a zjistil, že se jí daří dobře.
Dokonce si pořídila kotě. Při další návštěvě se však opět přihlásila k trvalému pobytu u nás s odůvodněním, že je osamělá, přestože má kočku.
Můj syn, který ji zbožňuje, chce, aby zůstala, ale já mám pochybnosti. Vzpomínám si, jak mě její přítomnost dusila, a bojím se, že to bude stejné, pokud se k nám znovu nastěhuje. Potřebuji najít jemný způsob, jak jí říct ne, aniž bych ji urazila, a zároveň si zachovat nezávislost a uznat pouto, které sdílí s mým synem.
