S manželem Pavlem jsme již dva roky šťastně svoji, ale máme jednu velkou překážku – jeho matku. Často jsem se sama sebe ptala, proč mnou tak pohrdá, zvlášť když jsem nikdy nechtěla vyvolat neshody v její rodině. Možná doufala, že Paula brzy opustím.
Ale její drzost mě pokaždé překvapila. Než jsme se vzali, rozhodli jsme se s Pavlem žít spolu. Měli jsme společné povinnosti a bydleli jsme spolu, takže jsme se brzy začali připravovat na svatbu.
Jeho matka se občas zastavila, aby pozorovala naše bydlení. V době Pavlovy nepřítomnosti kontrolovala každou maličkost a kritizovala mě, že ten či onen “úkol” nedělám tak, jak to dělala ona za Pavla. Dva roky po svatbě můj otec zemřel a odkázal mi svůj byt. Okamžitě jsme se do něj nastěhovali a vybavili ho novým nábytkem.
Tento byt, který se nacházel v prestižní části města, byl v ostrém kontrastu s bytem jeho matky na opačné straně města.
Při jedné ze svých řídkých návštěv bez ostychu vyjádřila přání bydlet v otcově bytě. Tchyně tvrdila, že s Pavlem už o tom mluvili a on s tím souhlasil.
V rozpacích jsem se ji snažila zdvořile odmítnout, ale ona reagovala výhrůžkami, že její známosti u soudu mě mohou o byt snadno připravit. Když se Pavlo vrátil a postavil se na stranu své matky, náš vztah se v mžiku zhoršil. Přestali jsme spolu mluvit a od té doby jsem se bála o osud svého bytu.
Rozhodl jsem se poradit se všemi právníky, které znám, abych zjistil, jak pravděpodobné je, že mi bude alespoň část bytu odebrána. Doufám, že z tohoto příběhu vyjdu sám – a jako vítěz.
