“Když mi zemřel manžel, považovala jsem to za nejhorší den svého života. Jak moc jsem se mýlila! To, co jsem se o něm dozvěděla z jeho závěti, bylo ještě horší. Jak mi mohl něco takového zatajit… Co se mnou teď bude? To musí být nějaký omyl.”
Byli jsme kompatibilní pár dvanáct let
Já a můj manžel jsme byli pozdní láska na první pohled. Kvůli němu jsem zrušila zasnoubení s jinou, protože jsem měla pocit, že když nevyužiji šanci, přijdu o to nejdůležitější ve svém životě. I on měl kdysi vztah, ale říkal, že už je to dávno pryč.
Dvanáct let jsme byli dokonalý pár. Nebo jsem si to alespoň myslela. Martin se nikdy nedíval na jiné, byla jsem si jistá jeho city a ani já jsem ho nikdy nekontrolovala. Navíc od té doby, co jsem ho poznala, podporoval každý měsíc určitou částkou charitativní organizace – říkal, že je to jeho životní předsevzetí. Na jednu stranu mě to překvapilo, na druhou stranu to vzbuzovalo můj obdiv.
Ale děti nám nebyly souzeny… Po dlouhém snažení, když už mi táhlo na čtyřicet, jsme to nechali být. On nikdy nechtěl souhlasit s adopcí, uváděl zdánlivě rozumné argumenty a já jsem na něj netlačila. Inu, člověk nemůže mít v životě všechno.
Bydleli jsme spolu v Martinově domě, který zdědil po rodičích. Bylo nám spolu dobře. Až jednoho dne to všechno skončilo.
Na dveře mi zaklepal policista s informací, že můj manžel zahynul při nehodě, kterou způsobil jiný řidič. Příčina – nepřiměřená rychlost. Byla jsem zdrcená… Nejhorší den mého života! Nemohla jsem tomu uvěřit, dokud jsem neviděla jeho tělo v márnici. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit… Když ráno odjížděl, ještě jsem spala a najednou byl pryč.
Takové trauma se nedá tak rychle zpracovat. Ale myslela jsem si, že je to dno, od kterého se jednou odrazím.
