Moji rodiče se vzali, když měl otec dvě děti z prvního manželství. Po nějaké době jsem se narodil já. Žijeme spolu šťastně jako velká rodina.
A moji starší bratři jsou mi nejbližší, i když máme každý jinou matku. Nevěděl jsem o všech tajemstvích, která přede mnou rodiče skrývali, protože jsem byl příliš malý. Jedno jsem věděl jistě: jednou za měsíc táta na celý den zmizel. Ačkoli jsem byl dítě, přemýšlel jsem o dětských věcech a dělal si starosti, že otec má milenku.
Bál jsem se, že se rodiče rozvedou. Jednoho dne jsem ho požádal, aby se mnou šel na fotbalový zápas našeho místního týmu. Řekl, že ten den nemůže, protože má něco na práci. Jaká práce by mohla být důležitější než jeho vlastní dcera? Dokonce jsem to tátovi zazlíval. A večer jsem to nevydržel a řekl mámě: “Mami, myslím, že táta má jinou ženu, nebo možná jinou rodinu.
Na celý den někam zmizí, bez vysvětlení, a ty ho necháš jít!” – Přijde čas a my dva půjdeme k té jiné ženě na návštěvu. Tehdy jsem vůbec nechápala, co tím matka myslí. Moje zvědavost mě přemohla a nenapadlo mě nic lepšího než jít za tátou.
Ten den jako obvykle odešel z domu dřív a někam se vydal. Řekl jsem mámě, že běžím ke kamarádovi, a běžel jsem za ním. Cestou táta koupil nějaké květiny. Představte si mé překvapení, když jsem viděla, že táta přišel na hřbitov. “Proč by chodil na hřbitov tak brzy?” pomyslela jsem si. Táta šel k jednomu hrobu, položil květiny, zapálil svíčku a posadil se na lavičku. Už mě nebavilo se na něj dívat a vrátil jsem se domů, zmatený.
Doma jsem se hned zeptal mámy, za kým šel táta na hřbitov, a máma mi řekla: “Ty jsi ho sledovala? Olino, to nemůžeš dělat. Ale jestli chceš opravdu vědět všechno, řeknu ti to. Před mnoha lety, ještě než jsme se s tvým otcem poznali, měl ženu Natalii. Ve velmi mladém věku – bylo jí pouhých 28 let – smrtelně onemocněla. Nebyla šance ji zachránit, umírala velmi těžce a bolestivě a váš otec byl do poslední chvíle po jejím boku.
Měl ji velmi rád. Představte si, že vidíte umírat člověka, s nímž jste plánovali strávit zbytek života a bez něhož jste si nedokázali představit život, a že umírá tak těžce. A vy s tím nemůžete nic dělat. Po té tragédii, každý měsíc, v den, kdy Nataša zemřela, chodí otec k jejímu hrobu, aby byl s ní, aby s ní mluvil, aby jí vyprávěl o dětech.
– A ty se na něj nezlobíš, že na ni nezapomněl? – Samozřejmě že ne. Byl jsem připravený na další ženu v našem životě. Jsem ráda, že na ni nezapomněl. Tvůj otec je velmi laskavý a věrný muž.
Svým způsobem mě miluje a já jsem o tom nikdy nepochyboval. Někdy s ním chodím za Natálií sama. I když jsem ji nikdy nepoznala, jsem si jistá, že to byla skvělá manželka, matka a žena. Náš rozhovor přerušil táta: slyšel všechno, o čem jsme s mámou mluvily.
Když vešel do pokoje, řekl mi, že ho příště nemám tajně sledovat, usmál se na mě a dodal: “Miluju tě víc než cokoli na světě a nikdy bych nic nevyměnil, o tom nepochybuj. Ale cítím povinnost vůči Natálii, takže za ní čas od času jezdím, abych uctil její památku.
