Když jsem po vyučování na univerzitě stála v parku, uviděla jsem naproti sobě na chodníku starší paní. Pod čistými starými šaty měla starou obnošenou bundu, na nohou boty, které ji doslova držely, a na hlavě tenký šátek.
Na babiččině tváři bylo tolik vrásek a její pleť byla tak povadlá, že v mrazu vypadala jako jablko. Stála v chladu s lehce nataženou rukou, kterou čas od času nesměle spustila… její tvář byla tak smutná, že jsem si myslela, že se každou chvíli rozpláče… nebo už se rozplakala.
Věděla jsem, že mám v kapse nějaké mince, a rozhodla jsem se, že je babičce dám, a zatímco jsem se na ni dívala, představovala jsem si v hlavě, čím se živí, co se jí stalo a kde je její rodina. Najednou k babičce přiběhli dva šesťáci. Střídali se v pití pěny ze stejné plechovky. Jeden z nich strčil babičce do ruky nedopalek cigarety a utekl.
Druhý ho s hlasitým smíchem následoval. Babička nekřičela, nic neříkala. Jen tiše poklekla a sklonila hlavu. Jakmile jsem vyskočila, přistoupil k babičce třeťák Artur. Poznala jsem ho, protože jeho rodina bydlí hned vedle nás.
Začal jsem být zvědavý a začal jsem se dívat. Artur pomohl babičce vstát, setřásl jí sníh z kolen, objal ji, vytáhl buchty, které babička upekla, a dokonce je rozdal všem sousedům. Pak se chlapec podíval na babiččinu ruku, hodil batoh na zem a utekl. Zatímco babička v rozpacích jedla buchty, Artur se vrátil.
Nesl jód a obvaz. Chlapec rychle ošetřil ránu od nedopalku cigarety a obvázal babičce ruku. Pak vytáhl kasičku, kterou měl schovanou v bundě, a dal ji babičce. Pak jsem k nim přistoupil a slyšel Artura, jak říká: “Ještě si můžu našetřit. Ty ty peníze potřebuješ víc.
Rodiče mi nebudou nadávat, pochopí to. “Bůh žehnej tobě i tvým rodičům, synu,” řekla babička a uvědomila si, že nemá šanci se prasátka vzdát. “Jaké malé srdce, ale jak velké srdce,” řekla a podívala se na Artura. Pak jsem chlapce dohonila a šli jsme domů.
