Andrej se rozhlédl po místnosti, která byla tichá a prázdná. Vešel do ložnice a pak do kuchyně, které byly dokonale čisté poté, co je před pár dny uklidila jeho dcera. Místo mu však připadalo depresivní. Byt už nevoněl životem a ani zářivé květiny na okenním parapetu už netěšily jeho oči. Najednou Andrej cítil, jak se mu v duši hromadí vzrušení. Popadl cestovní tašku a začal do ní házet všechno, co mu přišlo pod ruku.
Vůbec netušil, co dělá. Andrij chtěl jen co nejdříve odejít, zapomenout na všechno, co ho kdysi činilo šťastným, ale teď mu působilo utrpení. O hodinu později už Andrij seděl ve vlaku, připravený opustit prázdnotu, která se k němu za poslední měsíc plížila. Ještě před měsícem byl jeho život skvělý.
Měl dobrou, prestižní práci, milovanou ženu a dceru. To vše však zničil jediný telefonát. Andriy byl v práci, když mu volala jeho žena. Světlana věděla, že v té době měl naléhavé jednání, a bylo zcela nepodobné tomu, aby mu volala kvůli ničemu. Andrij se kolegům omluvil a hovor přijal, ale nečekal, co uslyší vzápětí.
Neznámá žena mu řekla, že Svitlanu odvezla sanitka, protože ji při přecházení silnice srazilo auto. Andrijovi řekli, aby okamžitě přijel do nemocnice, a on tam spěchal. Jejich dcera Marina už byla v nemocnici a snažila se otce co nejvíce podpořit, ale kvůli vlastní úzkosti se sotva držela na nohou. Ty dvě hodiny jim připadaly jako věčnost, ale stále doufali v zázrak. Když muž v bílém plášti vyšel z operačního sálu, Andrij a Marina mu to viděli ve tváři.
Po smutečním obřadu, loučení, nekonečných kondolencích a prázdnotě zůstal Andrij sám. Vzal si na vlastní náklady dovolenou, protože v té době nemohl pracovat. Netoužil po ničem jiném než spát co nejdéle, protože jen ve snech mohl znovu spatřit svou Svitlanu, živou a zdravou. Toho dne si uvědomil, že už nemůže zůstat ve svém bytě a potřebuje změnit prostředí, a tak nasedl na vlak a odjel na venkov, kde čekal, až ho příroda uzdraví. Ani tam to však nebylo o nic snazší.
Všechno mu připomínalo Svitlanu, od její zástěry, přes oblíbený hrnek, deku až po jejího “vesnického kamaráda” – velkého šedého kocoura, který je chodil navštěvovat pokaždé, když tam byli na dovolené. Jednou večer, když Andrij seděl na verandě, uviděl kočku. Celý den pracoval a snažil se najít si nějakou zábavu, ale bez Svitlany to nešlo. Kočka se objevila jakoby odnikud, sedla si před Andreje a upřeně si ho prohlížela.
Čekáš na ni? Ale ona je pryč. To je ono! Naše štěstí skončilo. Je konec,” řekl Andrej kočce. Kočka se na něj podívala, aniž by odvrátila zrak, a pak najednou přišla a skočila mu do klína. Andrij na okamžik ztuhl, ale automaticky začal kočku hladit po hebkém kožíšku. Kočka spokojeně vrněla a Andrij se usmál a uvědomil si, že Svitlana je někde poblíž…
