Stojím ve frontě u pokladny a vidím nechutný obrázek.
Před pokladnou stojí chudák stará paní s třesoucíma se rukama, které občas upadnou mince a zase je zvedne, a za ní stojí dvojice mažoretek: dívka s dokonalým… vším a její přítel, který není naší národnosti, vzdychá, koulí očima a vůbec se snaží dát najevo, že jsou otrávení.
Najednou pokladní odstrčí babiččin nákup stranou – právě začala dvojici obsluhovat pár jablek – a řekne babičce, ať si peníze přepočítá později a vrátí se do fronty.
“Kdo ji sem vůbec pustil?” řekne stařenka, na jejímž těle je víc silikonu než krve. Zavádějí nové propagační akce, takže se tu sbíhají všelijaké neplechy,” řekla pokladní.
Po těchto slovech jsem chtěla nastoupit, ale z konce fronty vyšel muž s notebookem a řekl pokladní: “Dobře, ženská, dlužíte pokutu a máte padáka, položte na zem ubrus.
A vy,” ukázal na nakladačku, “si vezměte kočárek a jeďte s babičkou do supermarketu, ať si sní, co chce, na můj účet. A pak už vyhozená pokladní rozčileně zasáhla. Jsem vedoucí celého řetězce těchto prodejen a vy už tady nepracujete, tak si prosím sundejte vestu. To je férovost.
