Svého manžela jsem poznala, když mi bylo 27 let a jemu pouhých 19. Jeho rodiče byli samozřejmě proti a jeho matka mě vždycky nenáviděla – prostě mě nemohla vystát.
Obviňovala mě, že jejímu mladému synovi kazím život, že se chce bavit a užívat si života, ne budovat rodinu a nést těžké břemeno. No, upřímně řečeno, nevím, o jakém těžkém břemenu mluvila: nic nedělal, nepracoval, nepomáhal v domácnosti. Bylo pro mě velmi těžké žít pod jednou střechou se ženou, která mě neviděla.
Od rána do večera jsem pracovala jako účetní v jedné velké firmě a večer jsem si přivydělávala brigádami. Šetřila jsem peníze na koupi bytu, ale manžel o to neměl vůbec zájem. Zajímaly ho jen večírky, zábava s přáteli. Nechtěl si najít práci. Snažil jsem se ho pochopit, protože byl ještě velmi mladý, a přivíral jsem oči nad všemi jeho setkáními s přáteli. Moje tchyně měla byt, který pronajímala.
Nabídla jí, že ho od ní koupí a nastěhuje se k nám. Pronajali jsme si pokoj ve společném bytě. V té době jsem zjistila, že jsem těhotná.
Nabídka mé tchyně byla velmi vhodná. Neměli jsme celou částku, tak jsem dala jen polovinu a dohodli jsme se, že zbytek doplatíme později. Říkala, že to udělala jen kvůli vnukovi. Zanedlouho za mnou přišel manžel a řekl, že už mě nemiluje a chce se rozvést. Byla jsem velmi rozrušená. Byl připraven opustit rodinu kvůli vlastní zábavě?
Nikdy to nepochopil a nikdy nepochopil, co je to rodina. Dokonce ani zpráva o jeho těhotenství ho nijak nezasáhla. Věkový rozdíl stále dělá své. Potom jsem si uvědomila, že by sis měla vzít jen muže, který je alespoň o deset let starší než ty. Nebudu navazovat vztahy s mladými lidmi.
