Nikdy jsem nechtěl jet pracovat do zahraničí. Sestra mě dlouho přemlouvala, protože jsem si od ní neustále půjčovala peníze a sama bych to nezvládla. – Zůstaneš tady a budeš chudá. – Bojím se, že přijdu o manžela a neuvidím vyrůstat dceru. – Budou ti jen vděční! Podívej se na dům, který jsem postavila, na zahradu, kterou jsem upravila. Příští rok koupím synovi byt. Moje rodina mě miluje. Nakonec jsem se rozhodl odejít.
Sestra mi pomohla najít práci a já začal vydělávat peníze. Byla to těžká práce, ale plat byl dobrý. První dva roky jsem se domů vůbec nevracel. Ale když měla dcera maturitu, rozhodla jsem se ji překvapit. Přišel jsem bez ohlášení. A co jsem viděl? Můj dům už měla na starosti jiná žena. Inzeráty Manžel si za mě našel náhradu a já mu ještě posílala peníze na opravy! Jak jsem byla naivní…
Pak jsem zjistila, že moje milenka je těhotná a můj bývalý se ve svých 45 letech stane znovu otcem. Bez dalších řečí jsem se vrátila do Itálie a rozhodla se, že se nevrátím. Netoužil jsem se vrátit domů. Také jsem se zlobila na dceru, protože mi nic neřekla. I když jí v té době bylo teprve 17 let a možná všemu nerozuměla. Rozhodl jsem se vydělat peníze na bydlení pro Lesiu a pro sebe a také na její vzdělání. Plánoval jsem koupit dva byty vedle sebe.
I když celý život snila o domě, protože byla zvyklá žít s vlastním dvorem. Postupně dcera dostudovala, seznámila se s přítelem a rozhodli se vzít. Pak jsem se zase vrátila. Měl jsem svého zetě rád. Dal jsem jim klíče od bytu a požádal je, aby si hledali bydlení sami. Neustále jsem jim pomáhal penězi a posílal dárky.
Když se mi narodil vnuk, byl to pro nás všechny nejšťastnější den. Uplynuly roky. Novomanželé mi koupili jednopokojový byt, který pronajímali a peníze brali pro sebe. Nic jsem nenamítal. Teď je mi 55 let. I když nejsem stará, cítím se na 70 let. Jsem strašně unavená. Poslední dva roky sním o návratu domů. Itálie se nikdy nestala mým domovem. Jednou jsem se s tím Lesje svěřil. Požádala mě, abych ještě rok počkal, že situace v zemi je nestabilní.
Ale před několika měsíci se její odpověď změnila: “Mami, přijeď k nám! Přestaň pracovat, je čas žít pro sebe. Souhlasil jsem. Přijel jsem a Lesia mi řekla, že u nich budu muset zůstat, dokud se ostatní nájemníci na konci měsíce neodstěhují. Byla to skvělá příležitost strávit čas s vnoučaty. A pak přišel den stěhování. Švagr naložil moje věci do kufru a vyrazili jsme. “Není ten byt blízko?” zeptal jsem se. “Je to asi dvacet minut chůze,” odpověděl švagr. “Aha, já myslel, že je to docela blízko,” byl jsem trochu naštvaný.
Ale najednou jsme dorazili k malému soukromému domu. Úhledný a moderní, působil útulně. Její zeť se zastavil a pak Lesia řekla: “Mami, vím, že jsi vždycky snila o domě. Ať nájemníci dál bydlí v bytě a ty budeš mít další příjem až do důchodu. A já a moje děti k vám budeme často chodit a hrát si na zahradě.”
– Za jaké peníze jste dům koupila?
– Manžel měl tento pozemek a dům si postavil sám. Je malý, jen dvě místnosti, ale kuchyň je prostorná, možná jako obývací pokoj. Je tam všechno pro pohodlí… – Ale je to drahé… – Ušetřili jsme peníze, které jste poslali, plus nájem, který platili nájemníci. Dalo by se říct, že dům byl postaven za vaše peníze.
Nemohl jsem zadržet slzy. Bylo to naprosto nečekané. Nakonec Lesja dodala: “Je mi to líto, mami! Chápu, čím jsi prošla. Pak mi otec řekl, abych byla zticha a nevměšovala se, tak jsem ho poslechla.” “Dcero, už dávno jsem ti odpustila! Stáli jsme, objímali se a plakali.
Teď jsem ta nejšťastnější babička na světě. Nakonec jsem pochopila, proč mě Lesia požádala, abych nespěchala zpátky. V domě probíhaly opravy. Dnes u mě mladí lidé často nechávají své děti. Na dvoře jsme vyrobili houpačku a domeček na hraní. Dokonce jsem si našla malou brigádu, abych se zabavila. Našla jsem si přítele. Kdo ví, možná ještě není pozdě začít znovu?
