Dnes Vitalij opět snil o svém vzdáleném a krásném dětství… kde byl jen on, jeho milovaný syn a matka. Bylo to, jako by s matkou kráčeli po ulici s různými obchody s pestrobarevnými výlohami po obou stranách. V jedné z výloh se šestiletý Vitalik zastavil na místě. Nemůže uvěřit svým očím: obrovské auto, o kterém snil už od jara, kdy s ním vyšel ven jeho soused Voloďa a hrdě oznámil: “Máma s tátou mi ho dali k narozeninám!
” Vitalij si auto s údivem prohlížel. To je ale krása! Blíží se jeho narozeniny, ale maminka mu ho asi nekoupí… Pro Voloďu je dobře, že má maminku i tatínka. Oba pracují v obchodech, takže mají vždycky plný stůl dobrot a Voloďa má všechny hračky, které chce… Vitalij má jenom mámu… nebo spíš měl tátu, ale chlapec ho nikdy neviděl.
Rodinu opustil ještě před narozením syna, a tak ho matka vychovávala sama. Pracovala, ale její plat na všechno nestačil. Vitalik se například nemohl často chlubit novými hračkami. Ale nedělal si s tím starosti. I přes svůj velmi nízký věk chlapec chápal, že je to pro jeho matku těžké. Dnes to však nemohl vydržet: jeho sen byl příliš blízko.
“Mami, kup mi to auto,” prosil Vitalik. “Blíží se moje narozeniny. Prosím…” – v očích se mu zaleskly slzy. Maminka byla překvapená: bylo to poprvé, co Vitalik požádal o tak drahou hračku, a poprvé, co takto požádal… Ráno se Vitalikovi vůbec nechtělo vstávat. Co na tom, že měl narozeniny? Maminka jako obvykle upeče dort, přijde Voloďa a pár dalších kluků, ale nebude žádné drahocenné auto… Najednou se otevřely dveře a vešla maminka… V ruce držela právě to auto, které si přál: “Všechno nejlepší k narozeninám, synku!” Vitalij si myslel, že je nejšťastnějším chlapcem na světě.
Teprve o několik let později se dozvěděl, že jeho matka utratila všechny peníze, které půl roku šetřila na nový kabát, za to auto… …Pak sen zavedl Vitalije o několik let později. Byl v nemocnici a jeho ustaraná matka se skláněla nad jeho postelí. Vitalij právě prodělal složitou operaci a jeho matka je u něj ve dne v noci. Jakmile se pohne, je tu pro něj: “Co se děje, synu? Bolí tě něco? Potřebujete na záchod?
“Matčiny oči, vždycky zelenohnědé, byly teď černé od slz a úzkosti. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Vitalij byl brzy propuštěn z nemocnice a život se vrátil do normálních kolejí. Jeho podivný sen přerušil pták, který vletěl do okna. Vitalij se probudil a nemohl přijít na to, kde je a kolik je hodin. Malý tvor tloukl křídly do zavřeného skla a pak najednou někam zmizel. Vitalij si nervózně zapálil cigaretu… A pak mu to došlo: něco se muselo stát jeho matce. Není divu, že se mu zdál ten podivný sen a pták v okně…
Vitalij se spěšně sbalil. Musel běžet a omluvit se matce. Možná ještě není pozdě… V tomhle domě nebyl už šest let. Od té doby, co jeho žena Sonia řekla: “Musíš si vybrat: buď já, nebo tvoje stará.” Soňa svou tchyni nenáviděla od prvního dne, kdy ji poznala. Nemohla matce odpustit její jemné pokyny: vždycky měla pocit, že ji tchyně chce před manželem ponížit. Inu, podle sebe soudíš druhé… Vitalij si tehdy vybral Soňu.
Byl bláznivě zamilovaný a nevěnoval pozornost matčiným očím, které byly opět zčernalé od slz a smutku… Už to byl rok, co Soňa odešla do světa, aby si našla jiného “milence”, a Vitalij se stále neodvažoval jít za matkou: strašně se styděl. Ale dnes utekl, zapomněl si obléct bundu, necítil studený vítr, který ho mrazil až na kost. V hlavě se mu honila jediná myšlenka: kéž by byla jeho máma v pořádku… Šedivý vchod ho přivítal rozbitými okny a obscénními nápisy na zdech. Všechno bylo stejné jako před šesti lety. Jen z nějakého důvodu ji matka neotevřela okamžitě jako tehdy.
Vitalij netrpělivě mačkal zvonek znovu a znovu. Dveře se otevřely, i když patřily sousedům. “Á, ty jsi přišel…” Strýc Ivan, oči už osolené ranní kocovinou, si Vitalii změřil: “Tvoje máma tu není…” Strýc se usmál. Vitalij cítil, že se mu půda pod nohama propadá… “Kde je? “, zeptal se tiše. “V nemocnici,” odpověděl strýc Ivan. “Čekala na tebe každý den. Sedávala u okna jako na podstavci nebo stála na balkoně. Pořád se dívala, jestli nepřichází její Vitalij. A ty… Fuj! ” – Strýc Ivan si slastně odplivl Vitalijovi k nohám a zavřel před ním dveře. Vitalij kráčel do nemocnice po nohách, které měl z nějakého důvodu jako vatu.
Srdce se mu naplnilo špatným pocitem. Na recepci mu řekli, že jeho matka dnes ráno zemřela. Chtěli ji pohřbít jako osobu bez trvalého bydliště: žena žila sama, a když ji odvezli do nemocnice, nikdo ji nenavštívil. Ačkoli pacientka každý den opakovala, že má syna, že přijde, nikdo její slova skutečně neposlouchal:
Kolik z nich má děti, příbuzné, umírají sami v nemocnicích a nemají nikoho, kdo by zapálil svíčku za odpočinek duše… Vitalij podepsal papíry jako kulomet, odvezl tělo domů, pohřbil matku a svolal nejbližší sousedy na smuteční hostinu. Ti už mu nic nevyčítali, protože viděli, jak chudák trpí: tvář měl šedivou, nejedl a nepil…
Po pohřbu se zdálo, že život pro Vitalije skončil. Tíživý pocit viny mu nedopřával klidu… Začal pít stále častěji. V kdysi čistém a uklizeném bytě (za těch pět let, co žil se Soňou, se naučil sám prát, uklízet a žehlit) byl hrozný nepořádek a Vitalij sám se změnil v opravdového hochštaplera. Jednoho rána se jako obvykle zatoulal ke stánku s pivem. Neměl peníze (z práce ho už dávno vyhodili), a tak čekal a doufal, že ho některý ze štamgastů nedopije a že na dně ještě nějaký “léčivý elixír” zbude.
Zabrán do svých myšlenek ani nevnímal, jak vyšel na vozovku. Z dálky se blížilo auto, ale Vitalij si ho ani nevšiml… najednou ho do obličeje udeřil malý šedý pták. Překvapením upadl, skutálel se do příkopu u silnice a strachy omdlel. O vteřinu později se kolem něj mihlo auto… Vitalij se probudil v nemocnici. Oslnivě bílé stěny mu připomněly dobu, kdy ležel po těžké operaci a matka byla stále po jeho boku. Tentokrát tam matka nebyla…
Nad Vitalijem se sklonil mladý lékař: “No, člověče, narodil ses v košili. Kdybys z nějakého důvodu nespadl do příkopu, ležel bys dnes na hřbitově… ale vyvázl jsi s otřesem mozku. Měl jsi přestat pít, člověče…” Vitalij se odmlčel a pak se tiše zeptal: “Pane doktore, máte matku?” “Ano,” překvapilo ho to. “Postarejte se o ni. Pamatuj, že nikdo na světě není cennější než tvoje matka…” Překvapený lékař opustil oddělení. Vitalij zašeptal: “Děkuji ti, mami… a prosím, odpusť mi…”
