Se svým přítelem žiji už rok a půl. Je mi 28 let a jemu 33. Zdá se, že jsme ve správném věku, abychom založili rodinu a měli děti, ale o manželství a společné budoucnosti nemůže být řeč. On už jednou ženatý byl a nechce to dělat znovu.
Tvrdí, že mě potřebuje lépe poznat, aby zjistil, jestli budu dobrá hostitelka… Zpočátku jsem byla proti společnému bydlení a “testovacímu režimu”, ale poté, co jsem si uvědomila, že náš vztah nechce rozvíjet jinak, jsem souhlasila, že se k němu nastěhuji. Mladý muž bydlí v bytě, který zdědil po svém strýci.
Není to moc velký byt, ale pro nás dva úplně stačí. Než jsme se k sobě nastěhovali, vysvětlila jsem mu svůj postoj: “Souhlasím s tím, že s tebou budu žít maximálně rok, a pak chci slyšet tvou volbu – pokud ne, tak se rozcházíme, abychom neztráceli čas.” A pak jsem mu řekla, ať si to rozmyslí.
Neochotně souhlasil, ale tak nějak souhlasil. Brzy poté dal z vlastní vůle výpověď. Byl jsem na jeho straně a snažil jsem se mu pomoci v nouzi, proto jsem se rozhodl odložit naši dohodu na lepší časy.
A zapomněl i na to. Stále si nenašel stálou práci, protože mnoho firem v našem městě letos zavřelo. Chce pracovat pouze ve svém oboru a nemá zájem pracovat jako taxikář nebo kurýr na vedlejšák. Veškeré náklady jdou na mou vrub. Sotva to stíhám.
Koneckonců musím platit i za služby, jídlo a další nepředvídané výdaje. Věří, že milující žena by měla svého přítele podporovat a pomáhat mu. Ale on není ani můj manžel a nevím, jestli někdy bude. Co mám dělat?
