S manželem spolu žijeme 35 let, mně je 53 a jemu 55 let. Za tu dobu se nám narodil syn a dvě krásné dcery. Pro mnohé jsme byli vzorovou rodinou. Na naše děti můžeme být jen hrdí. V naší rodině bylo všechno skvělé, ale jen zvenčí.
Manžel prakticky nic nedělal, občas jen pracoval jako automechanik u svého kamaráda, ale jinak celé dny zíral na televizní obrazovku a stěžoval si na vládu, sousedovo nové auto a mou lajdáckost. Inzeráty Děti a já jsme se dlouho nemohly vzpamatovat poté, co se otec rodiny rozhodl odejít k jiné čtyřicátnici. Teď jsem zůstala sama. Přesněji řečeno, jsem volná a nový vztah zatím nepotřebuji. Je mi dobře tak, jak jsem.
Z toho jsem si vzal ponaučení. Dospěl jsem k závěru, že když jsem byl ve vztahu, nestaral jsem se o sebe. Neměla jsem na sebe čas. Veškerý volný čas jsem věnovala manželovi a nenechala si nic pro sebe. Teď, když se ohlížím zpět, si uvědomuji, že v manželství je třeba být trochu sobecký.
Svým chováním ukazujeme ostatním, jak se k nám mají chovat. A v tomto případě si manžel zvykl, že se o něj starám, a přijal to. Když byl nemocný, vznášela jsem se nad ním jako včelička, a když jsem byla nemocná já, ani se mi nesnažil pomoci, pořád měl na mě nároky, bylo mu to jedno. Po rozvodu mi hodně pomohly dcery.
Řekly mi, že život tím nekončí, a je to pravda! Teď mám víc času na své milované!
Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila, ale teď, když jsem sama, můžu žít lepší a zářivější život než s ním. Učinila jsem železné rozhodnutí: i kdyby se ke mně plazil po kolenou, nepřijmu ho! Když už se jednou rozhodl jinak než v můj prospěch, budu si znovu a znovu vybírat jen sebe. Nyní nehledám náhradu. Vůbec nepotřebuji náhradu.
O jaké náhradě můžeme mluvit? Co mi dal, co teď nemám, kromě nekonečného vyčerpání, nemocí a nervových zhroucení?
