Vrátil jsem se domů z vesnice, kde žili rodiče mé ženy. Moje žena a náš syn Víťa tam zůstali, aby pomohli starým lidem s domácími pracemi. První dvě noci jsem prostě nemohl spát a teprve třetí noc jsem pochopil proč.
Ukázalo se, že mi chyběl chaos, který Víťa před spaním vytvářel. Těsně před spaním považoval za svou povinnost zorganizovat operaci na obsazení pohovky zelenými vojáky. Bylo také nutné okamžitě nafouknout balon, který by byl do rána ještě více nafouknutý.
Po tom všem dostával krutou chuť k jídlu a společně se mnou se díval do ledničky a hledal něco “dobrého”. Pak, když utíkal před Mášou, mou ženou, a potažmo i před svou matkou, jsme se unavili a konečně šli spát.
Několik nocí jsem nemohl zavřít oči. Jednoho dne mi ve dvě hodiny ráno zavolala manželka, ale když jsem uslyšel její pisklavé “Haló?”, uvědomil jsem si, že je to můj Vitko. – Tati, tomu nebudeš věřit! Něco se tady stalo!”
Zněl šíleně a já poznal, že je rozzuřený z toho, co se stalo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi strašně chybí.
– Žirafa ve vesnici! V naší vesnici! A on ji vzal!” Mluvil jako obvykle útržkovitě: “Kdo koho vzal?” “Žirafa ukradla housku!” “No tak, víc podrobností,” nevěděl jsem, co od našeho rozhovoru čekat.
– Teta Chrystyna upekla housku, položila ji na parapet ve třetím patře a ona ožila! Mělo to oči, ústa a drsný hlas. A najednou k oknu přišla žirafa a chtěla ho sníst!” – Páni, a co ten králíček?”
– No, králíček zpíval, a zatímco žirafu rozptyloval králíčkův hlas, slezl žirafě po dlouhém krku a houpajíc se na houpačce před domem odletěl daleko, daleko!” – A žirafa ho nepronásledovala, že ne?”
– To ještě nevím. Zítra na to přijdu. “Dobrou noc!” odpověděl syn a zavěsil, aniž by čekal na mou odpověď. “Dobrou noc, synu,” řekl jsem, když se telefon rozezněl krátkým pípnutím.
Pak se mi ozvala Máša: “Tak co? Jak se ti líbí pohádka na dobrou noc? “Budeš dneska spát jako mimino?” zeptala se se smíchem. Kéž bych to mohl dělat každý den.
