Když mi bylo 22 let, potkala jsem svého budoucího manžela, který byl o 14 let starší než já. Řeknu vám, jak jsme se seznámili. Oba jsme spěchali do kanceláře. Byl jsem na cestě na pracovní pohovor. Oba jsme spěchali a nevšímali si jeden druhého.
Zároveň jsme se vmáčkli do dveří a drželi se navzájem. Byla jsem přijata jako sekretářka šéfa firmy, který byl mým protivníkem u vchodových dveří. Dva týdny jsme pracovali jako normální lidé, ale na konci druhého týdne se objevil u mých dveří s nádhernou kyticí květin. O tři měsíce později jsme se vzali a pak začalo peklo.
Nejdřív se mi líbilo, že řeší všechny moje problémy a nezatahuje mě do svých, ale pak jsem si uvědomila, že mi prostě nevěří a považuje mě za krátkozrakou.
Později mě připravil o hlas úplně. Neúčastnil jsem se žádné oblasti jeho života. Všechna rozhodnutí dělal za mě.
Dokonce rozhodl, jakou barvou si mám obarvit vlasy. O něco později na mě začal zvyšovat hlas, házet po mně předměty a nadávat mi do ne zrovna nejhezčích věcí. Po šesti měsících života ve zlaté kleci jsem otěhotněla.
Po celou dobu těhotenství si mě manžel ani jednou nevybíral. Choval se ke mně jako ke královně, nosil mě na rukou, hýčkal mě dárky a komplimenty. Myslela jsem si, že se změnil, nebo spíš náš syn změnil jeho, ale mýlila jsem se. Po narození syna se ke mně manžel začal chovat přísněji. Nebylo dne, kdy by mě nebil.
Za slovo pronesené v nevhodnou dobu, za špatně prostřený stůl, za to, že jsem se postavila na nohy, nebo dokonce za nechutnou kávu jsem dostala facku do obličeje, na záda nebo na břicho, podle toho, kterou část jsem nestihla obhájit.
V té době jsem si nepřipadala jako manželka, ale jako domácí mazlíček, který je naučený chodit na záchod a bitý, když udělá chybu. Bylo mi čtyřiadvacet a bolelo mě celé tělo, byla jsem na pokraji zhroucení a o mé psychice nebylo třeba nic říkat. Rozhodla jsem se, že v mém případě je rozvod jedinou záchranou.
Nezapomínejme, že můj manžel měl neomezené množství peněz, říkal, že by mu stačilo pár minut, aby mě připravil o syna. Bez ohledu na to, jak moc jsem snila o normálním životě bez násilí, můj syn je moje křídla, bez něj nejsem nikde. Nyní žiji se svým synem pod jednou střechou.
Ty rány pod očima a po celém těle se nestihnou zahojit. Je to pro mě běžná věc, ale píšu tento příběh v naději, že mi někdo pomůže dostat se z tohoto pekla s mým dítětem, které vyrůstá v nezdravé atmosféře.
