Nina už tři dny nespala a neodpočívala.
Jejich syn se každou hodinu dožadoval pozornosti. O tři dny později omdlela vedle synovy postýlky. Probudil ji až manželův nespokojený hlas: “Kam mám dát oběd?” zeptal se své ženy.
“To jsi mě musel vzbudit?” Nina rozhořčeně zašeptala, aby nevzbudila syna: “Proč není doma uklizeno? Proč není hotová večeře? “Nebylo těžké uvařit brambory a usmažit párky?” rozhořčil se večer můj muž. “Ty mi s ničím nepomáháš! Jen vznášíš požadavky!
A proč jsem souhlasila, že se s tebou přestěhuji do tohoto města, kde není ani tvoje, ani moje máma, aby mi pomohly. To je ono! Beru syna a jdu k mámě!” Nina se pokusila vstát na židli, aby si z mezipatra vzala krabici s dokumenty, ale dokázala si na židli jen sednout a omdlela. Sanitka ji odvezla do nemocnice.
Zkušený lékař okamžitě diagnostikoval únavu. Pacientka mohla být propuštěna hned druhý den, ale Marina Petrovna se rozhodla jinak: “Zůstanete tu deset dní. Zavolejte manželovi, ať si vezme dovolenou.”
– “S dítětem si neporadí.” – “Nepodceňujte muže,” odpověděla Marina Petrovna. Deset dní se Nina každou minutu radila s manželem o všech záležitostech týkajících se dítěte.
I přes takovou péči byl však Ihor během těchto deseti dnů neskutečně vyčerpaný. Poslední noc se prostě rozplakal vyčerpáním a bezmocí. “Nikomu neříkej, synku, že je tvůj táta slaboch. Je to taky hlupák, když věří, že jeho žena doma nic nedělá. Nech mě pár hodin spát, zlato. Prosím tě jako přítel…
Nina byla propuštěna. Je stále doma se svým synem na mateřské dovolené. Nyní má však mnohem menší pracovní zátěž. Igor létá z práce domů, aby své ženě jakkoli pomohl. Přinejmenším se stará o syna, aby dal své ženě možnost věnovat se svým vlastním záležitostem.
V sobotu obvykle bere manželku s dítětem na procházku, zatímco v bytě provádí generální úklid. V neděli chodí se synem na tři až čtyři hodiny na procházku. To proto, aby si Nina mohla odpočinout…
