Moje tchyně se stala velmi drzou. Nevidí žádný konec. Jakmile jsme s manželem koupili dům u moře, okamžitě se začala ptát, jestli chce bydlet s námi. Manželovi jsem opakovaně řekla, že ji nemůžu vystát a že to neudělám.
Od prvního dne, kdy jsme se seznámili, jsem se tchyni hned nelíbila. Když jsem ještě ani nebyla vdaná, pořád jsem před tchyní utíkala. Neměla jsem vysokoškolský titul, nevypadala jsem jako topmodelka, nemluvila jsem v poezii – to všechno bylo pro tchyni nepřijatelné. Vychovávala syna sama, a tak se domnívala, že si zaslouží dívku jen s těmito přednostmi.
Po svatbě k nám tchyně přijela na návštěvu a začala si dobírat všechno, čeho se moje ruka dotkla.
Nelíbilo se jí, jak uklízím, jak vařím, vynadala mi za každou neumytou lžičku ve dřezu, za manželovu ponožku u postele a vůbec za všechno, na čem našla chybu. Nechtěla jsem mít s tchyní přímé skandály, tak jsem prostě odešla z domu, když přišla, ale s narozením syna to bylo těžší – dítě si nemůžete vzít na procházku, kdy se vám zachce, musí mít nějaký režim…
Inzeráty Co si pamatuji, vždycky jsem milovala a starala se o babičku, která žije u moře. Velmi brzy zůstala sama, její děti ji nenavštěvovaly – byly zaneprázdněné prací a ostatní vnoučata ji nepotřebovala. Byla jsem její nejstarší vnučka – jako dítě se mnou trávila víc času než s ostatními vnoučaty v rodině. Jde o to, že před dvěma lety babička zemřela… byla to pro mě strašná rána.
Dokonce jsem si myslela, že už se nedokážu z ničeho radovat, ale ukázalo se, že to tak není. Uplynuly dva roky, na babičku vzpomínám, ale vzpomínám na ni s úsměvem, vzpomínám na její moudré rady a vedení. Dlouho před svou smrtí na mě přepsala svůj dům u moře. Když babička zemřela a my se dozvěděli o našem domě u moře, okamžitě jsme začali balit kufry a dlouho očekávané stěhování bylo na spadnutí.
Nemohla jsem uvěřit, že se to děje – stěhujeme se pryč od toho hada v ženské podobě. Když jsme se stěhovali poprvé, tchyně mi neustále volala a obviňovala mě, že jí beru syna, a pak přišla s historkou, kterou by jí mohl závidět kdejaký hollywoodský režisér.
Tchyně tvrdila, že má nějakou nemoc, kterou lze vyléčit jen pobytem v přímořském podnebí. “Tvoje matka je tvůj problém, ale nechci, aby vkročila do našeho domu,” řekla jsem hned pro jistotu. Muž sám pochopil, že s její matkou bychom si v jednom domě nerozuměli.
Pak přišel s dalším, ne o moc výhodnějším návrhem: muž nabídl, že se vzdá matčina domu, vezme si do hypotéky dům vedle nás a zaplatí za něj. Podle jeho plánu by dům připadl našemu synovi, ale ona by mohla žít sto let. Zkrátka nás svou nemocí stresovala… Stále nevíme, co s ní máme dělat.
