S bratrem Mychajlem jsme vždy byli jako voda a oheň. Od dětství byl náš vztah plný hádek a neshod. Nikdy by mě však nenapadlo, že se to s věkem ještě zhorší.
Nedávno jsme se pohádali kvůli dědictví po mém otci a naše vzájemná nespokojenost se změnila v otevřené nepřátelství. “Vždycky jsi měl ze všeho to nejlepší!” vykřikl Mychajlo při další hádce. “Teď nám chceš vzít dům, ve kterém jsme vyrostli!”
“Ale vždycky jsi byl tak sobecký!” namítla jsem. “Já za to nemůžu. Musíš se naučit dělat kompromisy!” Ale Michail byl neoblomný.
Tvrdil, že má na dům stejné právo jako já. Oba jsme si byli jistí, že máme pravdu, a nikdo nechtěl ustoupit. Každá schůzka končila křikem a obviňováním. “Vždycky jsi byla rozmazlená!” křičel. “Vždycky jsi chtěla všechno pro sebe!”
“A ty jsi na mě vždycky žárlil!” opáčila jsem. Naše nekonečné nepřátelství mě začalo deprimovat. Jednoho dne, po obzvlášť vášnivé hádce, jsem mlčky seděla a přemýšlela. Byl jsem opravdu příliš tvrdohlavý?
Možná je čas najít kompromis? Zavolal jsem Michailovi. “Poslyš, Míšo, promluvme si jako dospělí.
Oba chceme, aby naše dědictví bylo spravedlivé,” začal jsem. Michail několik vteřin mlčel a pak řekl: “Možná máš pravdu. Zkusme najít řešení, které by uspokojilo nás oba.” Sešli jsme se a dlouho jsme diskutovali o tom, jak dědictví rozdělit.
Nakonec jsme se dohodli. Nebylo to snadné, ale uvědomil jsem si, že někdy je důležitější zachovat vztahy než si dokazovat svou pravdu. Tato zkušenost mě naučila vážit si bratrských pout a dělat kompromisy pro zachování klidu v rodině.
