– “Babo Klavo, jak dlouho to můžeš protahovat? Zítra mám v obchodě kontrolu a kvůli tobě mám málo peněz v pokladně! Žádal jsem tě, abys všechno vrátil včas.” – Gale, promiň… ale já teď nemám ani korunu.
Dostal jsi důchod, musel jsi jít rovnou do obchodu pro peníze. “Říkala jsi, že jsi je měla vrátit před dvěma týdny!” – “Nekřič tak, miláčku… Já ty peníze opravdu nemám.” – “Tak se po nich běž podívat, dám ti čas do večera.”
Baba Klava vyšla z obchodu a po tváři se jí kutálely slzy. Nemohla jít dál, slzy jí znemožňovaly vidět na cestu. Pak přijelo podivné auto, které ve vesnici nikdy předtím neviděla. Z auta vystoupil energický strýc a vstoupil do obchodu:
– Teto Galjo, to jsem já, poznáváš mě? – Ach, Aljošo, ty ses stal tak galantním, tak městským. Vypadáš tak staře. – Ano, teto Galjo, přijel jsem na chvíli do své rodné vesnice. – To je dobře, že nezapomínáš na svůj rodný kraj, vracej se častěji. -Pokusím se. Dejte mi bonboniéru, tu nejlepší, nejdražší.
A ještě lépe, dejte mi pět krabic najednou, protože musím navštívit spoustu lidí. Z obchodu vyšel veselý muž s velkou taškou a všiml si plačící babičky Kláry. – Co je s tebou? Urazila tě Kamínka? – Ne, naopak, pomohla mi a já ji zklamal.
Co jsi jedl, pil, nebo co?” – O čem to mluvíš, drahá? Jídlo jsem si vzal, ale můj důchod se používá na léčbu mého dědečka. Léky jsou dnes tak drahé… Aljoša se vrátil do obchodu a zkontroloval v zápisníku, co babička Klava koupila.
Byly to skutečně jen potraviny: cukr, mouka, chleba, salám. Aljoša za babičku všechno zaplatil a koupil jí tašku s potravinami. – Ať se dědeček brzy uzdraví. – Děkuji, drahá… Ani nevím, co říct. Takových lidí, jako jsi ty, je málo.
