V Polsku žiji už dlouho, přijela jsem sem před více než 10 lety. Narodil jsem se a vyrostl v malé ukrajinské vesnici ve Vinnické oblasti.
Mám tam rodinu. S manželem jsme z vesnice odešli za prací už dávno, protože pro člověka z vesnice není snadné najít dobrou práci. Jediné místo, kde jsme mohli sehnat práci, bylo na trhu, ale plat byl nízký, stačil jen na živobytí, a my jsme chtěli něco ušetřit pro naše děti. Tak jsme se rozhodli, sbalili se a s dětmi odešli. inzeráty Moje matka a bratr zůstali ve vesnici se mnou.
Později se oženil, ale odešel bydlet do domu své ženy, ta bydlela ve stejné vesnici asi o deset domů dál. S manželem jsme se měli dobře, za ta léta jsme nevydělali majlant, ale koupili jsme si tu dvoupokojový byt, učíme děti, máme dobrou práci a přátele, zvykli jsme si tu žít a na Ukrajinu se už nevrátíme.
Když maminka zestárla, vyvstala otázka, kdo se o ni postará. S bratrem jsme se dohodli, že mu budu každý měsíc posílat 3000 hřiven plus maminčin důchod a on se o ni postará, nebyly to špatné peníze a mohli jsme žít na vesnici. Andrij také řekl, že matčin dům bude jeho. Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale souhlasil jsem, protože jsem neměl jinou možnost. Rok jsem posílal peníze a pak jsem přijel s rodinou navštívit matku.
Ukázalo se, že můj bratr jí vůbec nepomáhal, mohl jí jen pomáhat sázet a okopávat brambory na zahradě a snacha ji vůbec nenavštěvovala. Moje matka je stará, je pro ni těžké všechno zvládnout.
Rozhodla jsem se, že si s bratrem promluvím a vysvětlím mu, že jsme se dohodli na něčem jiném. Máma už sama nic nezvládne. Bratr mi vysvětlil, že ženy ve vesnici takhle žijí a nikdo se o ně nestará. Nevěděla jsem, co mám dělat, protože jsem matku neměla kam vzít, s manželem jsme byli v jedné místnosti, děti v druhé a matka potřebovala nepřetržitou péči a my jsme měli práci.
Nemohla jsem odejít, protože jsme ještě nesplatili půjčku za byt a nemohli jsme ho prodat, abychom si koupili větší. Tak jsem si s matkou promluvil a přesvědčil ji, abychom dům prodali. S penězi jsem matku vzal s sebou do Polska.
Dohodli jsme se, že bude dočasně žít v domově důchodců, než si najdeme bydlení. Už půl roku tam maminka bydlí, péče je dobrá, ale náklady jsou také vysoké a otázku bydlení jsme zatím nevyřešili.
Maminku často navštěvuji a je tam spokojená, na nic si nestěžuje, říká, ať se nebojím, že bude souhlasit i s bydlením tam, protože podmínky jsou dobré. Ale švagr a švagrová se na mě urazili, protože očekávali, že dům a moje peníze zůstanou jejich. Ale já si myslím, že jsem udělala dobře, protože teď mám od matky klid a peníze za dům utrácím jen za ni.
