Dědečka Hryhorije jsem se bál od útlého věku. Náš dům byl rozdělen na dvě části: táta, máma a já jsme bydleli v té větší. Můj dědeček z otcovy strany Pylyp bydlel v přístavku a maličké kuchyni. Každou neděli se celá rodina musela sejít u velkého stolu k obědu – takové bylo pravidlo: “Nesmíš porušit pravidla. Tečka!” říkal Pylyp. “Na ten rozhovor nikdy nezapomenu…
Bylo mi tehdy sedm let.” “Zamiloval jsem se do jiné ženy a rozvádím se s tebou, Galjo,” řekl otec chladně. Matka naklonila hlavu a neřekla nic, po tváři jí stékaly slzy.
Dědeček mlčel, pak vyšel na verandu, zakouřil si, zlostně si odplivl, típl cigaretu a vrátil se do domu: “Galjo,” řekl starý muž matce, “sbal si věci. Udělej to hned. “Copak to nechápeš?” rozhořčil se otec, “tohle je můj dům! Budeme tu s mojí mladou ženou bydlet.” – Už nemáš domov. Můžeš jít do čtyř světových stran.
S mou mladou ženou. Řekl jsem všechno. To je vše! Víš přece, že se se mnou nemáš hádat, ne?” Děda Pylyp se na svého syna podivně podíval. “Já vím! “Není divu, že ti říkají čarodějnice!” Otec se rozzlobeně zazubil. “Já nejsem čarodějnice! Jsem věštec. Vím toho hodně a mám tušení,” řekl Pilip chladně a obrátil se k matce: “Haloško, vždycky jsem snil o dceři. Nevyšlo to…
