Chudá dojička souhlasila ze zoufalství. Ale během svatební noci se stalo něco strašného, co ji naplnilo hrůzou. 
Té ubohé dívce bylo teprve dvacet let. Z jejích rukou vonělo mléko a seno a její boty ještě nestačily oschnout od bláta. Žila se svou nemocnou matkou ve starém dřevěném domě. Její otec byl ve vězení kvůli dluhům, které nedokázal splatit.
Ve vesnici kolovaly různé zvěsti, ale faktem zůstávalo, že neměli živitele rodiny, neměli peníze a někdy opravdu neměli co jíst.
Matka s každým dalším měsícem slábla. Léky byly drahé. Dívka vstávala ještě před svítáním a pracovala na farmě až do setmění, ale vydělala sotva na chleba. Někdy seděla u okna a jen tak se dívala na silnici, aniž by věděla, co dál.
A právě v tu chvíli se v jejich životech objevil jeden bohatý muž. Bylo mu asi čtyřicet. Měl na sobě drahý oblek, řídil drahé auto a v jeho pohledu se zračila sebejistota člověka zvyklého na to, že ho ostatní přijímají.
Přišel k nim domů a řekl klidně, téměř lhostejně:
„Pomůžu tvému otci dostat se brzy ven. Splatím jeho dluhy. Tvá rodina už nikdy nebude mít o nic nouzi. Jen si mě vezmi a porodíš mi syna. Stejně za rok umřu.“