Moje jméno je Madeleine Fournier, já jsem 83 let, a tam je něco, co musím říct, než to je příliš pozdě, než můj hlas je navždy umlčen. Viděl jsem těhotné ženy muset vybrat mezi třemi dveřmi. Tři číslované dveře se seřadili na konci zmrazení vlhké chodbě, osvětlené pouze jedinou žárovku, které blikaly jako umírající srdce.
Žádná plaketa, žádné vysvětlení, pouze tři šedé kovové dveře, z nichž každá skrývá jiný osud, všechny kruté, všechny vypočítané, aby zničily nejen naše těla, ale i naše duše. Němci nám nedali čas na přemýšlení. Nedali nám čas se modlit.
Jednoduše ukázali na dveře a s chladem, který chladil krev, nařídili “” vyberte si hned.”A my-mladí, vyděšení, s našimi dětmi, které se v nás mísí-jsme byli nuceni rozhodnout, která forma utrpení bude naše. Jsem dveře číslo 2 a 60 let jsem nesl váhu této volby jako kámen v hrudi a drtil každý dech, každý noční spánek, každý okamžik ticha.
Dnes, když sedím před touto kamerou, s třesoucími se rukama
a se zlomeným hlasem vám řeknu, co se stalo za těmi dveřmi. Ne proto, že chci přežít hrůzu, ale proto, že ty ženy, které se nikdy nevrátily, si zaslouží, aby si je pamatovali. Zaslouží si být více než zapomenutými čísly v prašných archivech.
A aby svět mohl vědět, že válka si nevybírá pouze vojáky jako oběti; vybírá si také matky, vybírá si také děti. Vybírá si život, který se ještě nenarodí, a nemilosrdně ho drtí. Bylo to 9. Října 1943. Bylo mi dvacet let a žil jsem ve Vassieux-en-Vercors, malé vesnici v horách Jihovýchodní Francie, ukryté mezi skalnatými útesy a hustými borovými lesy.
Bylo to izolované místo, zapomenuté světem, kde roční období plynula pomalu a lidé žili jen málo: brambory, kozí mléko, zatuchlý chléb sdílený mezi sousedy. Před válkou byla tato izolace požehnáním. Po německé invazi do Francie v roce 1940 se stala pastí. Můj manžel, Étienne Fournier, byl v dubnu téhož roku převezen na nucené práce do muniční továrny v Německu.
Vzpomínám si na den, kdy si pro něj přišli. Řezal dřevo na dvoře, potil se, košile se mu stočily až k loktům. Když viděl vojáky přicházet na kopec, odhodil sekeru a podíval se na mě pohledem, který to všechno řekl beze slov: “nebojujte, nebraňte se, přežijte.”
Tehdy ho odvedli. Pořádně se s ním nerozloučili. Jednoduše ho strčili do náklaďáku s dalšími muži z vesnice a já jsem tam stál, studený vítr mě hladil po tváři a sledoval, jak prach stoupá ze silnice, když náklaďák zmizel z hory.
Tu noc, sám v kamenném domě, který patřil mým rodičům, jsem poprvé pocítil skutečný strach. Ne strach ze smrti, ale strach ze života bez účelu, bez naděje, s ničím jiným než prázdnotou. O dva měsíce později jsem zjistil, že jsem těhotná. Nebylo to v plánu.
Byla to nehoda, nebo možná zázrak, podle toho, jak se na to díváte. Etienne a já jsme spolu strávili poslední noc, zabaleni pod těžkými přikrývkami, třásli se zimou a zoufalstvím a snažili jsme se vzpomenout si na teplo toho druhého, než nás válka navždy oddělila.
Když jsem si uvědomil, že moje menstruace nepřišla, když jsem cítil ranní nevolnost a citlivost prsou, okamžitě jsem to věděl. To ráno jsem brečela. Plakala jsem, protože jsem byla sama. Plakal jsem, protože jsem nevěděl, jestli je Etienne naživu. Plakala jsem, protože přivést dítě na svět uprostřed této války se zdálo jako nejkrutější a nejsobečtější rozhodnutí, jaké kdo mohl udělat.
Ale také jsem plakal s úlevou, protože poprvé od Etiennova odchodu jsem měl pro co žít, něco mimo sebe, něco stále pulzujícího životem ve světě, který voněl smrtí. Toto těhotenství jsem chránila ze všech sil. Skryl jsem břicho pod velkými kabáty a hustými šátky.
Během dne jsem se vyhnul odchodu z domu. Jedl jsem málo, abych uchoval jídlo, ale ujistil jsem se, že moje dítě dostalo to, co potřebovalo. V noci, sám ve tmě, jsem položil ruce na břicho a zašeptal sliby tomuto neviditelnému životu: “ochráním tě. Ať se stane cokoliv, budu tě chránit.”
Toho říjnového rána byla obloha těžká a nízká, naložená šedými mraky, které jako by tlačily na zem. Vítr foukal studený a ostrý, odstranil poslední listy ze stromů a rozptýlil je na zem jako popel. Byl jsem v kuchyni, proséval mouku do prasklé keramické mísy a snažil se připravit chléb s tím, co zbylo.
Ruce se mi třásly, ne z chladu, ale z hladu. Několik dní jsem pořádně nejedl, ale uvnitř mě se můj syn pohyboval a kopal do žeber, jako by bojoval o prostor. A to mě rozesmálo, dokonce i uprostřed mého strachu. Tehdy jsem uslyšel zvuk: nízký, vzdálený rachot vycházející z polní cesty stoupající k hoře: vojenské kamiony.
Srdce mi bušilo. Hodil jsem misku na stůl, mouka se rozlila na opotřebovanou dřevěnou podlahu a běžela k oknu. Tři zelené kamiony pomalu vylezly po silnici, jejich kola drtila kameny a zvedala prach. Mnozí byli němečtí vojáci.
Schoval jsem pytel mouky pod dřezem. Jídlo bylo pašováno, a kdybych s ním byl chycen, byl bych okamžitě zatčen. Oblékla jsem si svůj největší kabát, hnědý vlněný, který patřil mému otci, a snažila jsem se skrýt své šestiměsíční bříško. Ale když jsem slyšel, jak boty bouchají na přední dveře, uvědomil jsem si, že je to zbytečné.
Otevřel jsem dveře, než je rozbili. Na mém dvoře byli tři vojáci. Jeden z nich, nejvyšší, s prázdnými modrýma očima a tenkou jizvou na pravém obočí, ukázal přímo na mě a řekl zlomenou francouzštinou se silným přízvukem:” ” jsi těhotná, No tak!”Snažil jsem se ho zeptat proč.
Snažil jsem se říct, že jsem nic neudělal, ale než jsem stačil říct ani slovo, chytil mě za ruku a prudce mě vytáhl. Křičela jsem. Snažil jsem se odolat, ale další voják mě chytil za druhou ruku a společně mě odtáhli k kamionu zaparkovanému na ulici.
Ostatní ženy už byly uvnitř, seděly na ledové kovové podlaze, schoulené k sobě a jejich oči byly hrůzou široké. Některé z nich jsem okamžitě poznal. Hélène Rousell, která pracovala v pekárně a měla sladký úsměv, který rozzářil každou místnost. Jeanne Beaumont, učitelka, která učila děti číst, i když nebyly žádné knihy.
Claire Delonnet, Zdravotní sestra, která se starala o nemocné zdarma, protože věděla, že nikdo jiný nemá peníze. Všichni mladí, všichni těhotní, někteří starší než já, s obrovskými břichy, která se sotva vejdou pod jejich roztrhané oblečení, jiní v raných fázích těhotenství, stále se to snaží skrýt. Ale všichni tam byli, všichni vězni, všichni odsouzeni k něčemu, čemu jsme ještě nerozuměli, ale k tomu, co jsme už cítili ve vzduchu.
Něco strašného, něco, co se nedá vrátit. Seděla jsem vedle Heleny. Prudce se třásla, zuby jí chvěly, ruce svíraly bříško, jako by mohla chránit dítě silou svého objetí. Zašeptal jsem jí” “všechno bude v pořádku “” ale můj hlas vyšel slabý, bez přesvědčení, protože jsem tomu nevěřil a ona také ne.
Kamion se rozjel. Celé hodiny jsme lezli na horu, sledovali úzké, zrádné polní cesty a na každém kroku prudce skákali. Některé ženy zvracely, jiné tiše plakaly. Jen jsem držel břicho a cítil, jak můj syn kope, jako by i on věděl, že se chystá něco hrozného.
Když jsme konečně zastavili, ocitli jsme se před komplexem obklopeným ostnatým drátem a strážními věžemi. Nebyl to koncentrační tábor jako Osvětim nebo Dachau. Bylo to menší, izolovanější, skryté mezi horami zahalenými mlhou. Později jsem se dozvěděl, že místo se jmenovalo “Guerre Sud Vercors”, experimentální tábor vytvořený speciálně pro studium těhotných žen zajatých v regionu.
Existence tohoto místa byla po válce vymazána z oficiálních záznamů. Němci dokumenty spálili. Zničili důkazy. Ale byl jsem tam. Viděl jsem, co udělali, a nikdy jsem na to nezapomněl. Pokud to teď posloucháte, ať jste kdekoli-doma, v práci, na cestě odněkud domů—zastavte se na chvíli.
Dýchat. Rozhlédněte se kolem sebe a uvědomte si, že svět kolem vás byl postaven na kostech lidí, kteří nikdy neměli příležitost vyprávět své příběhy. Není to jen příběh, je to svědectví. Je to krev, pot a slzy proměněné ve slova. A pokud se ve vás něco pohne, zanechte stopu, komentář, slovo, aby tyto ženy nezapomněly, aby jejich jména v tichosti nezmizela.
Byli jsme vytlačeni z náklaďáku uprostřed křiku. Vojáci nás tlačili, tahali za ruce a proklínali nás německy slovy, kterým jsme nerozuměli, ale jejichž nenávist byla zcela zřejmá. Moje pravá noha narazila do kovové strany náklaďáku a začala krvácet, ale nikoho to nezajímalo.
Postavili nás před německého důstojníka, který držel krabici. Pomalu kráčel po linii, zastavil se před každou ženou, s klinickou pozorností zkoumal naše břicha a něco si zapisoval na papír. Když se ke mně dostal, zastavil se. Podíval se na můj žaludek, pak na můj obličej.
Zvedl mi hlavu konečky prstů a přiměl mě podívat se mu do očí. Jeho oči byly hnědé, chladné a bez emocí. Napsal něco na tabuli a pokračoval. Pak nás zavedli do dlouhé tmavé chatrče rozdělené na malé oddíly oddělené dřevěnými prkny.
Na podlaze nebyly žádné postele, jen sláma, vlhká a vonící plísní. Chlad byl pronikavý, druh, který proniká do vašich kostí a nikdy nezmizí. Vůně byla nezaměnitelná: směs moči, potu a nahromaděného zoufalství. Seděl jsem v rohu, objal kolena a cítil, jak se můj syn znovu pohybuje.
