Jela jsem do Itálie se skupinou důchodců. Nečekala jsem nic velkého-několikadenní prohlídky, pár fotek na album, nákup suvenýrů pro vnoučata. Chtěla jsem se odpoutat od každodenního života, od samoty, která mi několik let stále více dávala znamení.
Myslela jsem si, že Řím, Florencie nebo Benátky budou pro mě jen další body v turistickém programu. Ale ve stínu Kolosea jsem potkala muže, díky kterému jsem se znovu cítila mladá.
Stála jsem tehdy pod oblouky amfiteátru a obdivovala monumentalitu stavby. Dirigent něco říkal o gladiátorech a já, místo abych poslouchala, plula v myšlenkách. A pak někdo vedle mě vtipkoval:”zajímavé, gladiátoři si také stěžovali na teplo jako my.”
Otočila jsem se a uviděla ho – vysokého, šedivého, s úsměvem, ve kterém bylo něco známého a zároveň nového. Měl na sobě obyčejnou košili a klobouk ze slunce, ale díval se na mě, jako bychom tam byli jen dva.
Začali jsme mluvit. Ukázalo se, že se jmenuje Marek, je vdovec, už několik let v důchodu. Přijel sám, protože, jak řekl, “už nechtěl čekat na lepší čas, aby viděl Řím”.
Rozhovor s ním byl lehký, plný smíchu, jako bychom se znali už dlouho. Pod kolosem jsme si společně dali kávu, vyměnili si dojmy a já se najednou přistihla, že mě už dlouho nikdo s takovým zájmem neposlouchá.
Následující dny turné byly jiné. Seděli jsme vedle sebe v autobuse, chodili spolu na obědy, ztráceli se v davu turistů a hleděli pohledem. Bylo v tom něco nevinného a zároveň vzrušujícího.
Večer v hotelu, když kapela hrála karty nebo se dívala na televizi, jsme stáli na balkóně a dívali se na osvětlené italské město a mluvili o všem – o dětech, o minulosti, o tom, jaké to je najednou znovu cítit tlukot srdce rychleji než obvykle.
Připadala jsem si jako puberťačka. Začala jsem se oblékat, barvit, dokonce častěji smát. Kamarádky ze skupiny na mě hleděly s úsměvem – některé s laskavostí, jiné s nádechem závisti. A cítila jsem, že se vracím, tu část, kterou jsem pohřbila spolu s rutinou a osamělostí.
Ale čím blíže je konec procházky, tím silnější je otázka: co dělat dál? Žil stovky kilometrů ode mě. On má svůj život, já svůj. Spojuje nás jeden týden, jedinečný, odtržený od reality. Stačí to k přemýšlení o něčem jiném?
Poslední den jsme spolu chodili po Římě, už bez kapely. Seděli jsme na španělských schodech, jedli zmrzlinu a mlčeli. Nakonec řekl: “Víš… dlouho jsem se necítil tak dobře jako teď. Ale bojím se, že až se vrátíme, všechno bude rozmazané. Máš svůj život, já svůj. Možná je to jen prázdninová iluze?”.
Nevěděla jsem, co odpovědět. V mém srdci bojovaly dvě síly: touha věřit, že je to začátek něčeho skutečného, a strach, že je to jen dočasná fascinace, která s posledním zpátečním letem zhasne.
Rozešli jsme se na letišti. Objetí, delší, než vypadlo, pohled, ve kterém bylo jak loučení, tak slib. Vyměnili jsme si telefonní čísla, ale nikdo z nás neřekl nahlas: “sejdeme se ještě.”
Dnes, když si na tu cestu vzpomenu, nevím, co si o ní mám myslet. Byla pro mě jako sen – intenzivní, krásná, ale křehká. Možná měl Mark pravdu, že je to jen iluze. Nebo by možná byla zbabělost nezkoumat, zda mi osud skutečně dal druhou šanci.
A ptám se sám sebe-stojí za to riskovat klidný, spořádaný život kvůli pocitu, který přišel tak nečekaně? Bylo to jen dobrodružství pod italským nebem nebo začátek příběhu, který ještě neznám? Protože srdce bije rychleji při jedné myšlence na něj a mysl šeptá, že je to šílené.
Možná proto vyprávím tento příběh-abych se zeptal ostatních: má člověk právo otevřít se něčemu novému po padesátce, šedesáti nebo i později? Co je lepší zachovat paměť jako krásný, bezpečný suvenýr nebo se odvážit a podívat se, kam tyto emoce mohou vést?