Můj manžel tvrdě pracoval a vracel se unavený. Nestěžovala jsem si. Cítila jsem se tak. Pak přišla druhá dcera, pak domácí práce, pak nemoc tchyně. Celý život byl “potom”.
Byla jsem ta, které někdo volal, když někdo potřeboval péči o dítě. Ten, který vařil na svátky pro celou rodinu, protože “Boženka to má vždy až do posledního tlačítka”. Té, která jela do lékárny pro léky pro sousedku, která hlídala děti sestřenice v době jejího rozvodu, která pečovala o tvarohový koláč, protože kamarádka z práce měla narozeniny a nestihla to. Nemohla jsem odmítnout.
Někdy jsem se sama sobě smála,že jako domácí záchranka stačí zavolat. Manžel je zvyklý, že to jsem já. dcery volaly každý den – ale ne proto, aby se zeptaly, jak se cítím, ale jednoduše: “Mami, můžeš přijít s polévkou?”nebo” Mami, vzala bys Antose na balet?”. A jela jsem. Dělala jsem to. Byla.
Až jednou jsem vstala z gauče.
Pamatuji si to velmi přesně. Bylo sobotní ráno. Telefon zazvonil-dcera jako obvykle.
– Mami, mohla bys pro tašku s dětským oblečením? Musím hodit dvě prádlo a dneska mám Saigon, nemůžu to zvládnout.…
Většinou jsem jen nasedla do auta, sbalila věci a večer odevzdala čisté, smontované, voňavé. Ani bych to nepovažovala za něco neobvyklého. Ale ten den … podívala jsem se na telefon. A neodpověděla jsem.
Ne protože jsem byla naštvaná. Taky jsem se neurazila. Prostě … něco se ve mně vypnulo. Jako by baterie, která fungovala tři desetiletí, najednou řekla:”dost.”
Telefon zazvonil jednou, pak podruhé, potřetí. Neodpověděla jsem. Šla jsem do kuchyně, udělala si kafe a sedla si ke stolu. Pomalu. V tichu. Uvědomila jsem si, že si nemůžu vzpomenout, kdy jsem naposledy pila kávu, aniž bych se dívala na hodiny, aniž bych plánovala, co jiného bych dnes měla dělat. Dívala jsem se z okna na zahradu, kde kvetly měsíčky, a cítila… úleva.
Byl to zvláštní pocit-jako by mi sklouzla nějaká stará těžká pláštěnka, kterou jsem nosila ze zvyku. A najednou jsem mohla dýchat.
O několik hodin později dcera napsala zprávu:
– Dneska jsi pryč? Stalo se něco?
Odpověděla jsem stručně, ale sebevědomě:
– Potřebuju den pro sebe.
Neodpověděla hned. Ale cítila jsem, že se něco hýbe. Jako by se konečně objevila neviditelná hranice, kterou jsem nikdy předtím nestavěla.
Od toho dne jsem začal pomalu, velmi opatrně říkat ne. Nejprve o maličkostech- “teď nemůžu, mám jiné plány”, “dnes nemůžu, jsem unavená”. Postupem času s velkými:”ne, nebudu si celé svátky organizovat sama”,”ne, nebudu vozit děti celé léto každý den do tříd.”
Zpočátku to bylo trapné. Dcery se divily, vtipkovaly, někdy s lehkou výtkou. Manžel se díval šikmo. Jednou jsem dokonce slyšela:
– Co se s tebou děje? Jako by ses změnila.
Ano. Změnila jsem se. Ale ne náhle. Měnily se roky nespokojenosti, vaření, otěru, uklidňování všeho kolem. Změnilo to můj život, ve kterém jsem byla vždy užitečná, ale stále méně přítomná pro sebe.
Znovu jsem začala slyšet své vlastní potřeby. Začala jsem číst knihy, které jsem vždy odkládala”na později”. Našla jsem skupinu žen stejného věku, které se jednou týdně setkávají v knihovně-mluvíme o všem, někdy se smějeme k slzám, někdy pláčeme. I oni byli kdysi “od všeho”. A druhý den také přestali telefonovat.
Teď můj den nezačíná seznamem úkolů. Někdy začíná procházkou s šálkem kávy po zahradě. Někdy z hudby ve sluchátkách a na pár minut jen pro sebe. Někdy z ticha. A to ticho mě už neděsí. Naopak-v ní se nakonec začínám ozývat.
Už nejsem ta Božena “na útěku”. Ale já jsem v pořádku. Si. A pro ostatní-tehdy, když to opravdu chcete, ne když to všichni budou chtít. Nebo jsem sobecká? Ne. Jsem žena, která se nakonec naučila být pro sebe dobrou hospodyňkou.
