Stříbrná svatba – to není žádná legrace. Čtvrt století pryč jako nic. Stůl se prohýbal, Dana se pořádně vytáhla: rosol čirý jako slza, mísa bramborového salátu, sledě v kožichu, domácí pečeně – všechno jak má být. Hostů bylo asi dvacet: příbuzní, sousedé, kolegové z práce.
Roman, manžel Dany, seděl na čele stolu v novém obleku.
„No,“ zvedl se kmotr Daniel. „Na mladé! Ať jim to dalších dvacet pět let klape jako dosud! Hořké!“
„Hořké!“ opakovali hosté, zatímco žvýkali chlebíčky s kaviárem.
Dana se naklonila k manželovi pro polibek, ale Roman se náhle rázně odtáhl.
Počkej, Dančo, nespěchej.”
Vstal, zavrávoral a s cinknutím upustil vidličku na talíř. V místnosti ztichlo, dokonce i teta Máša, která hlasitě srkala rosol, zůstala jako socha.
„Chci pronést přípitek,“ zachroptěl Roman. „Závěrečný.“
Dagmar, tchyně, sedící po pravé ruce, spokojeně přikývla – na tenhle okamžik čekala dvacet let.
„Tak co, Dančo,“ Roman přelétl pohledem po hostech kalnýma očima. „Dvacet pět let jsem tě snášel, dřel se, abych tě uživil i tvoje děti… kukačky.“
Dana zbledla natolik, že se téměř slila s bílým ubrusem.
„Romane, co to je? Přepil ses?“
„A právě že ano!“ Roman udeřil pěstí do stolu, skleničky poskočily. „Už toho mám dost! Já – chlapi – zítra podávám žádost o rozvod a byt dělit nebudu.“
„Jak to myslíš?“ ozval se syn Štěpán ze vzdáleného konce stolu. „Tati, ty ses zbláznil? Jaký byt?“
„Mlč, ty harante!“ zařval Roman, až mu od pusy odlétly sliny. „Ty nejsi můj syn! A Lenka taky není moje dcera! Už dlouho jsem to tušil! V našem rodu, Moravcových, jsou nosy rovné, řecké! A vy je máte jak bramboru! Celá vesnice se mi smála, že vychovávám cizí štěňata!“
„Roman má pravdu!“ vmísila se Dagmar, oči jí planuly. „Já to říkala vždycky! Štěpán má odstávající uši, Roman má ouška jemná! Těhotná přišla, kdyžs byl na montážích!“
Dana vstala, ruce se jí třásly, ale hlas měla tichý a nebezpečný.
„Romane, sedni si. Nedělej ostudu.“
„Ne! Teď ostudu uděláš ty!“ Roman sáhl do vnitřní kapsy saka. „Dana, já nejsem hlupák, já se připravil. Před měsícem, když jste spali, jsem odebral vzorky a poslal je do laboratoře. Stálo mě to majlant, ale aspoň jsem se konečně dozvěděl pravdu!“
Vytáhl bílou obálku.
„Tady! Oficiální dokument, test DNA! Teď zjistíme, s kým jsi si pořídila ty spratky, ty coura! Teď se to všichni dozvědí!“
Hosté seděli s otevřenými ústy, sousedka Monika se dokonce pokřižovala. Štěpán a dcera Helena hleděli na otce s hrůzou a odporem.
„Otevírej!“ vykřikla Dagmar. „Čti to, synáčku! Ať se konečně stydí! Vyrazíme ji na ulici s holým zadkem!“
Manželův přípitek: „Děti nejsou moje, táhněte!“
Roman s vítězným úšklebkem natrhl obálku. Ruce se mu třásly očekáváním – teď ji zadupne do země, zničí ji, a zůstane sám ve třípokojovém bytě jako vítěz. Vytáhl složený list papíru, rozvinul ho, nasadil si brýle a začal číst.
V místnosti zavládlo hrobové ticho, Romanovi se začal měnit výraz – nejprve rudl, pak se mu obličej pokryl fleky, oči se mu rozšířily a vytřeštěně zíral.
„No?“ nevydržela Dagmar. „Kolik tam je, Romane? Nula procent? Já to věděla!“
Roman mlčel a pomalu se sesunul na židli.
