To, že zapomněla doma dárek, si Anna uvědomila teprve tehdy, když už najela na dálnici. Nejdřív si říkala, že ho vezme příště, nechtělo se jí vracet, navíc to přináší smůlu. Ale když míjela výjezd na otočku, zaklela a přece se otočila zpátky.
„Koho tím chci obelhat?“ pomyslela si zlostně. „S Lucií se vídáme jednou do roka, a teď má navíc kulatiny!“ Anna se zlobila sama na sebe – jak jen mohla zapomenout to nejdůležitější: dárek pro kamarádku, která dnes slaví rovných padesát! Dárek byl hodnotný. Anna si živě představila Luciino překvapení, až uvidí, co jí její nejlepší kamarádka připravila. Přijít s prázdnýma rukama prostě nepřicházelo v úvahu.
Já jsem jela, a tys mi dělal společnost až kam?! Připomeň mi to.“
„Jak jako?“ zamrkal Pavel a natahoval čas. Doufal, že někdo zrovna přijde a vysvobodí ho. A opravdu – zabzučel domovní zvonek a vstoupil soused se psem.
„Jen si na chvilku odskočím, kluci na mě čekají,“ pokusil se vyklouznout Pavel, vyhýbaje se pohledu manželky.
„Ne, miláčku, nejdřív si popovídáme!“ kývla Anna na souseda a násilím vstrčila nastrojeného manžela zpět do výtahu.
V bytě byl nepořádek, očividně se Pavel v chvatu chystal na schůzku.
„Tak? Poslouchám, Pavle, jak to, že jsi nejel se mnou?“
„Káči…“
„Neříkej mi tak. Odpověz na otázku.“
„Nemám tu společnost rád, nesnáším je! Celým srdcem je nenávidím! Jo! Teď to víš!“ vyhrkl najednou Pavel.