Klára seděla tiše a dívala se na rodiče. V očích svého otce viděla stejnou tvrdohlavost, jakou ji kdysi učil jezdit na kole a tvrdil, že je třeba vždy dokončit započatou práci. Nyní se tato tvrdohlavost proměnila ve zeď, která je od sebe oddělovala.
“Tati,” řekla klidně, ” když mi prodáš auto, nepodvádíš mě jen tak. Také zradíte svá vlastní pravidla. To ty jsi mě učil, že za každou chybu se musí platit. Pokud teď platíte Leonovi na můj účet, učíte ho opaku-že nikdy nebude muset trpět následky, protože ho někdo zachrání.
Otec se chechtal, ale nepromluvil. Maminka zase zvedla hlas:
– Není jako ty, Claro! Vždycky jsi byla silná, zodpovědná. A Leon … je slabší. Když mu nepomůžeme, zlomí se.
Klára cítila vztek.
– Nebo to přesně potřebuje? Možná by se měl konečně zlomit, aby to pochopil. Kolikrát ho zvednete na úkor všeho, co máme?
Máma brečela hlasitěji.
– To je tvůj bratr! Jak můžeš něco takového říkat?
Klára vstala ze židle. Kolena měla jak z vaty, ale hlas zněl tvrdě.
– Protože mi na něm záleží. Víc než vy. Bojíte se jeho utrpení a já vidím, k čemu to vede. Pokud ho znovu zachráníte, příště ztratí ještě více.
V kuchyni nastalo těžké ticho. Déšť bubnoval na skla, jako by zdůrazňoval každé slovo. Otec polkl sliny.
– Claro, chápu, co říkáš. Ale nemůžeme to takhle nechat. Dluh je příliš velký. Ten člověk nebude čekat.
Co budete dělat příště? – zeptala se. – Prodáte byt? A pak dům? A pak vlastní život?
Rodiče sklopili oči.
A ve dveřích stála silueta. Vlhký deštěm, bledý, s krví nalitými očima, Leon vstoupil dovnitř.
“Slyšel jsem všechno,” řekl tiše.
Máma se zhroutila.
– Leone, neměl bys tu být! Musíš si odpočinout!
Ale jen zavrtěl hlavou.
– Clara má pravdu.
Všichni na něj nevěřícně zírali.
“Jsem nula,” pokračoval. – Kolikrát jsem slíbil, že se změním? Kolikrát jsem přísahal, že už nikdy? A pak jsem se vrátil k tomu samému. Máte dost důvodů mě nenávidět.
Klára cítila, jak se jí v hrudi sevřelo srdce.
– Leon.…
– Ne, nech mě to dokončit. Nechci vaše peníze. Nepotřebuju tvoje auto. Zítra půjdu do práce. Libovolný. Na stavbu, na sklad, na rozvoz parcel. Nedůležitý. Ale zaplatím si to sám. Pokud majitel auta půjde k soudu, budiž. Možná je to přesně ten trest, který potřebuji.
Máma se ještě víc rozplakala.
– To nemůžu dopustit! Jsi můj syn, musím tě chránit!
“Možná to byla ta ochranka, která mě zničila,” řekl Leon. – Možná kvůli tomu jsem nevyrostl. Protože jsem věděl, že máma a táta budou vždycky platit za moje chyby.
Klára přišla blíž a podívala se mu do očí. Poprvé po dlouhé době v nich neviděla pýchu nebo bezstarostnost, ale všímavost a bolest.
– Pokud se tak opravdu cítíš, možná ještě není všechno ztraceno.
Otec se těžce nadechl, jako by mu docházely všechny síly.
– Možná máte oba pravdu. Klářino auto neprodám. Ale Leone, jestli to chceš udělat sám, musíš vytrvat.
“Vytrvám,” odpověděl muž bez váhání.
Nastávající ticho se lišilo od té předchozí. Ne těžká, ale očekávaná. Jako by každý z nich věděl, že se něco právě změnilo.
Následující týdny byly nejtěžší v životě rodiny. Leon si opravdu našel práci. Nejprve na staveništi, kde nosil pytle s cementem a večer se vracel tak vyčerpaný, že usnul v oblečení. Pak pracoval jako kurýr, jezdil celé dny bez ohledu na počasí. Poprvé se nevyhnul zodpovědnosti.
Klára ho pozorovala z dálky. Nechtěla zasahovat, ale v srdci měla jiskru naděje. Někdy, když projížděli městem, viděla ho s kurýrem, zpoceného a špinavého, ale v jeho pohledu bylo něco nového — hrdost, že konečně něco dělá sám.
Rodiče však stále trpěli. Máma pro něj vařila nejlepší polévky, čekala s ručníkem, až se vrátí promočený. Otec, i když předstíral, že je přísný, ho občas svezl, aby stihl změnu. Jedno však bylo jisté-už nevytáhli peněženku, aby mohli splácet své dluhy.
Po několika měsících Leon zaplatil první splátku. Byl to okamžik, který si všichni pamatovali. Vrátil se domů s razítkem v ruce a se slzami v očích.
– Je to jen deset tisíc, řekl, ale vydělaly mi ruce.
Klára ho objala poprvé po letech. Cítila, že bratr, kterého kdysi ztratila v chaosu jeho chyb, se pomalu vrací.
Ale také věděla, že cesta bude dlouhá. A že vždy hrozí pád. Proto v jejím srdci žila naděje i strach.
Jednoho večera za ní přišel Leon. Dlouho mlčel, pak řekl::
– Díky, Claro. Nebýt tebe, kdyby ti to nevadilo, dnes bych nebyl nikdo.
Klára se smutně usmála.
– Ještě nevíš, kdo jsi, Leone. Ale alespoň se to začnete učit.
Za oknem svítil měsíc. Ticho noci je zahalilo jako příslib, že se možná tentokrát vše změní
