Když k ní Daniel udělal krok, Maria se nedotkla. V kabelce tiše zazvonily dva klíče a flash disk. Podívala se na něj krátce, téměř sympaticky.
“Není třeba zvyšovat hlas,” řekla klidně. – Dneska jsem skončila.
– Co myslíš, že jsi dokončila? – zamračil se.
– Stěhování. A ještě něco, ale dozvíte se to zítra.
Daniel mlčel, zmatený. Otřel si dlaní krk, jako by chtěl utřít neviditelný pot.
– Nevíš, do čeho jdeš, Marie. Lidé nežijí sny.
“Ale také nežijí prázdnými sliby,” odpověděla, zapnula kabelku a oblékla si ji přes rameno.
Položila klíče na noční stolek, vzala knihu a vyšla. Dveře se tiše zavřely. Zůstal sám, s nedokončenými větami, které ve vzduchu ztrácely smysl.
V metru seděla Maria u okna a pozorovala žluté odlesky světel na tunelu. V tašce měla všechny doklady: nájemní smlouvu, potvrzení z banky, potvrzení z práce, Zápisky z advokátní kanceláře a potvrzení o přijetí do účetního kurzu. Za ty dva roky se naučila trpělivosti. Tichá, spořádaná trpělivost, která o nic nežádá.
Nový byt byl malý, ale světlý. Jedno okno, stůl z obchodu s provizí, několik knih, zarámovaná fotografie rodičů a modrý pruhovaný hrnek. Otevřela okno, pustila večerní vzduch. Telefon zavibroval-zpráva od paní Veronové :” už jste doma?”Odpověděla:” Ano. Vrátila jsem se.”
Poprvé po dlouhé době se nemusela vymlouvat. Sedla si, vypila vodu a jen seděla a cítila, jak se ticho stává jejím majetkem.
Druhý den vstoupila do staré budovy s mramorovým schodištěm, kde sídlila advokátní kancelář. Právnička-žena s klidným pohledem a tenkými brýlemi — jí natáhla aktovku.
– Hotovo, Marie. Dnes podáváme žádost o rozvod a rozdělení majetku. Zázraky neslibuji, ale máte pevný základ.
“Nepotřebuji zázraky,” odpověděla. – Potřebuju pořádek.
– Jak se cítíš?
– Jako most. Nový, nad starým proudem.
Advokátka se usmála.
– Mosty jsou obecně odolnější než lidé.
V poledne, v supermarketu, kde ještě pracovala, jí od konce uličky zamávala kolegyně u pokladny Klára.
– Šéf říkal, že jdeš od pondělí do skladu. Na příjem zásilek. Gratuluji, povýšení!
– Díky, Claro.
– Ah, přišla sem taková elegantní dáma. Ptala se na paní Severinovou. Myslím, že je to klientka… – podívala se na to hodně smysluplně.
Maria šla dolů. Vedle automatů na kávu stál Daniel, se stejným výrazem ve tváři muž, který si přišel vyzvednout, co si myslí, že je jeho.
– Co je to za číslo s tím právníkem? – začal bez pozdravu. – Dostal jsem dopis. Podala jsi žalobu?
— Tak. Řekl jsi, že to uděláš příští týden. Udělala jsem to dnes.
– Proč tak spěcháš?
– Protože jsem skončila s odkládáním.
– Odkud máš peníze na právníka? Pracuješ pro haléře!
– Z práce. Ze dvou děl. A z úspor.
– Lžeš!
Marie se na něj tiše podívala.
– Někdy stačí dívat se opravdu, ne jen předpokládat.
– A ten byt?
— Tvůj. Nebudu za ně bojovat. Jen chci být upřímný.
Daniel otevřel ústa, ale žádná slova nechtěla projít hrdlem. Zůstal tam, kde stál, jako by mu náhle došel vzduch.
– Opravdu to chceš? zeptal se tiše.
— Tak.
– A co potom?
– Pak budu žít.
– S kým?
– Se sebou.
Otočila se a odešla.
Večer v bytě paní Veronové voněl mátový čaj a jablečný koláč. Starší žena jí natáhla deku na klín.
– Víš, byla jsem vdaná třicet let. Nebylo to špatné, ale bylo to těsné. Když jsem zůstala sama, myslela jsem, že umřu v tichu. A pak přišlo světlo-přes okna, kterých jsem si nikdy nevšimla. Nebojte se malých oken, Marie.
“Nebojím se,” usmála se. – Jen se bojím zapomenout, kdo jsem, když se mi to někdo znovu pokusí říct.
– Tak si to zapiš. Na kus papíru. A čti, až zapomeneš.
Té noci Maria napsala: “jsem člověk, který pracuje, který nekřičí, aby byl slyšen. Zasloužím si klid. Nejsem kus nábytku.”
O několik týdnů později Oscar, soused ze třetího patra, zaklepal na její dveře.
– Omlouvám se za zvědavost, Marie, ale viděl jsem tvého ex. Seděl před starou čtvrtí a kouřil. Vypadal, jako by čekal. Jsi v pořádku?
– Ano, Oscare. Prostě mu došlo, že jeho scénář skončil.
– Jestli chceš, můžeme jít na starý trh. Viděl jsem lampu, která ti sedí.
Jsou pryč. Světlo bylo opravdu její. Teplé žluté světlo zaplnilo místnost později jako příslib.
Rozvod byl rychlejší, než čekala. Daniel přišel s právníkem, sebevědomou ženou v tmavě modrém obleku. Marie poslouchala soudce v klidu a složila ruce na stůl. Fakta byla jednoduchá. Podpisy jsou podány beze slov.
Na chodbě se Daniel snažil něco říct, ale zazvonil mu telefon. Na obrazovce se objevila tvář mladé ženy.
“Říkala jsem ti, ať mi nevoláš,” ozval se studený hlas v trubce. – Nechci být součástí tvého dramatu.
Položil telefon. Vypadal starší, než byl.
– Marie… – řekl konečně. – Jen jsem chtěl vědět, jestli budeš šťastná.
“Budu,” odpověděla. – Ty můžeš taky. Pokud přestaneš hledat viníky.
A odešla.
Ve skladu supermarketu našla Marie rytmus, který uklidňoval. Stohy faktur, čárové kódy, seznamy dodávek-vše dávalo smysl, pokud bylo organizováno. Bernard, šéf směny, souhlasně přikývl.
– Máš talent na pořádek, Marie. Lidé ho podceňují, ale z řádu se rodí klid.
“Já vím,” usmála se. – Konečně ho mám.
Po večerech chodila na kurzy účetnictví. Líbila se jí ta čísla-předvídatelná, spravedlivá. O několik měsíců později obdržela e-mail od Malé logistické společnosti: pozvánku na pohovor.
Odešla. Byla sebevědomá, věcná. Odpovídala stručně, ale smysluplně. Po týdnu přišla zpráva: “zaměstnáváme vás od června. Blahopřání.”
Pak si v malé kavárně koupila kousek citronového koláče a snědla ho u okna a smála se o sobě.
V létě přinesla paní Veronice tašku s jídlem.
– Co je to dnes? zeptala se starší žena.
– Cizrnový salát a koláč. Dnes vařím.
“Tak si pustím hudbu,” řekla paní Verona a vložila do gramofonu Starý jazzový vinyl.
Po večeři vyndala Marie z tašky obálku.
– Mám smlouvu na dobu neurčitou. A malé povýšení.
– Věděla jsem, že to tak bude. Mosty, pamatuješ?
Marie se zasmála.
— Tak. A okna. Otevřela jsem je všechny.
Telefon zavibroval-zpráva od Oscara :” vaše lampa dělá celou budovu jako film.”
Marie odpověděla fotkou dortu a úsměvem.
Večer doma zapálila lampu. Světlo pokrývalo podlahu, stěny, její ruce. Vytáhla ze zásuvky vzkaz, přečetla si ho a dodala: “Jsem v pohybu, ne v očekávání.”
Druhý den si koupila kytici žlutých květin a láhev oleje. Když procházela kolem bývalého bloku, viděla Daniela sedět na schodech. Podíval se na ni, přikývl.
“Sbohem, Danieli,” řekla tiše.
Neodpověděl. Ale v očích měl klid toho, kdo konečně pochopil, že je konec.
Maria se vrátila do svého bytu, položila květiny do banky, sedla si ke stolu a napsala plán na týden: práce, kurz, setkání s přáteli, Volný čtvrtek — “čas pro sebe, bez výmluv”.
Zavřela notebook a usmála se. Slyšela ozvěnu staré věty: “zničím tě rozvodem.”
Podívala se z okna, kde se ranní světlo odráželo od skla.
“A přesto mě zachránil právě rozvod,” zašeptala.
Pak vzala kabelku a šla si pro čerstvý chléb pro sebe a paní Verone. Nespěchala. Měla čas. Měla život. A poprvé za velmi dlouhou dobu-měla přítomný okamžik, který nemusel nikomu vysvětlovat. Prostě měla ten správný okamžik.
