Svoboda není dána snadno. Ale jakmile přijde,víš, že sis ji opravdu zasloužila.
Christian pokračoval ve dveřích, jako by čekal, až se rozpláče, začal ho prosit, aby zůstal, chytil ho za nohu. Ale Alžběta se na něj jen dívala. A něco v ní-neprasklo, ale jen uniklo ven.
– Vážně si myslíš, že mě můžeš vyhodit z domu? její hlas byl klidný, téměř ledový. – Po tom všem?
“Byt je na mně,” pokrčil rameny. – Podávám žádost o rozvod. Máš týden na to se odstěhovat.
Elizabeth se pomalu posadila ke stolu. Vzala si vidličku. Upekla kus koláče, strčila ho do pusy, žvýkala. A teprve pak odpověděla:
– Jsi idiot, Christiane.
– Co jsi řekla?
– Nejsi jen nevděčný. Jsi naivní. Byt je vlastně na vás, ale všechny převody do banky šly z mého účtu. Mám důkaz. A mám také skvělého právníka. Na rozdíl od vašeho levného ega.
Christian mlčel. Poprvé se v jeho očích objevila nejistota.
– Vím, že jsi pomstychtivá.…
— Ne. Už mě nebaví být pohodlnou volbou. A víš, co jsem pochopila? Že těch deset let s tebou nebylo plýtvání. Byla to investice. A teď jí platím úroky.
Chtěl něco odpovědět, ale v tu chvíli do bytu vstoupila Sofia. Sundala si sluchátka a ztuhla:
– Tati? Co se děje?
“Promluvíme si později,” burcoval Christian a vyšel ven a zabouchl dveře.
Elizabeth přišla k dceři a pevně ji objala.
– To je v pořádku, zlato. Od teď to bude jen lepší.
Druhý den šla za právníkem. Měla vše, co potřebovala: bankovní výpisy, potvrzení o převodu, důkazy. A ještě něco-záznamy rozhovorů. Začala je dělat před několika měsíci, když cítila, že je něco špatně.
“On si opravdu myslel, že nevstanete,” usmál se advokát. — Klasik. Takoví chlapi si myslí, že mlčící ženy zmizí beze slova. Ale máme velmi silný případ.
Rozvod nebyl klidný.
Christian nečekal, že Elizabeth bude požadovat polovinu majetku, náhradu škody, alimenty a zákaz vstupu do bytu. Jeho advokát se snažil zastrašovat, manipulovat.
Alžběta se ale už nebála.
Na každé slyšení přišla v elegantním obleku, s vlasy a sebevědomým hlasem. Mluvila opravdově. Bez slz. Žádné scény.
Soudce pozorně naslouchal. A postupem času bylo jasné, že Christian nemá šanci.
Po čtyřech měsících bylo vše vyřešeno.
Soud uznal Alžbětin příspěvek na koupi bytu. Poskytl jí odškodné. Alimenty. Soudní poplatky jsou na účet Christiana.
A Christian?
Nyní si pronajal jednopokojový byt na okraji města a pracoval ve skladu. Z jeho sebevědomí nic nezbylo.
Uplynul rok.
Alžběta si založila vlastní ateliér interiérového designu. Měla klienty. Byla přesná, přesná, laskavá. Lidé si jí vážili. Pronajala si světlou pracovnu s velkými okny. A poprvé za mnoho let-nebála se budoucnosti.
Sofia studovala. Matka a dcera byli blíž než kdy jindy. O víkendech pekli koláče, jezdili na kolech a sledovali komedie a smáli se k slzám.
Jednoho večera Elizabeth viděla Christiana před vchodem do čtvrti. Zestárl. Na sobě měl pomačkanou bundu a nejistý úsměv.
– Chtěl jsem … pohovořit si. Může … můžeme začít znovu?
Podívala se mu přímo do očí.
– Víš, Christiane, nezačínám znovu. Prostě jdu dopředu.
Prošla kolem něj a šla po schodech, aniž by se ohlédla.
Svoboda není dána snadno. Ale jakmile přijde,víš, že sis ji opravdu zasloužila. A nikdo ti ji už nevezme.
