V kanceláři panovalo ticho, které nikdo předtím neslyšel.
Teta Lydia-ta, jejíž jméno si nepamatovali, která jim čistila podlahy a nedívala se jim do očí-nyní seděla v křesle předsedy.
V křesle, ke kterému nikdo neměl právo se ani přiblížit.
Na sobě měla sako zakladatele firmy.
Té, která přes deset let visela za sklem, za budíkem, vedle fotografie s popiskem:
“Tady začal náš příběh.”
– To musí být vtip… – zašeptal někdo z personálního.
— Ne. To se skutečně děje. odpověděl Počítačový technik, bledý jako papír. – Všechny servery právě zhasly. Hlavní monitor ukázal: “přístup získán. Povolení zrušeno.”
V kanceláři se teta Lydia tiše dívala z okna.
Za ní stál technický ředitel, pan Hoinacký, beze slova.
– Jako … jak ses sem dostala? – koktal.
– Dveře byly otevřené.
– To není možné. Máme kód, mapu, kamery.…
Lydia se jen usmála.
– Někdy to funguje. A stejně přijde něco, co nikdo nečeká.
Nahoře začali lidé panikařit.
Telefony přestaly fungovat.
Dopisy zmizely ze složek.
Na všech obrazovkách se objevila stejná zpráva:
“SMĚNA ZAČALA. NEOPOUŠTĚT POSTY.”
Sekretářka, ta, která kdysi dala na web její fotku s mopem a nápisem “náš maskot”, nyní seděla nehybně, se slzami v očích.
Lydia se k ní pomalu přiblížila.
Podívala se jí přímo do tváře.
– Víš, proč jsem nikdy nekřičela?
— Ne…
– Protože jsem čekala na ticho. A tak přišla.
Po chvíli se vydala na hlavní open space.
Všichni vstali zpoza stolů. Ne proto, že by měly. Prostě … protože nemohli jinak.
Pomalu kráčela mezi řadami postů.
Na nikoho se nedívala. Ale každý cítil, že vidí všechno.
Zastavila se u obchodního manažera, který po ní jednou hodil papírový kelímek.
– Máš děti? – zeptala se.
– U mě … – jeho hlas se třásl.
– Pomysli, že na ně někdo hází. Denně. Roky. A pak mi řekni, kdo jsem.
O hodinu později se ve firmě objevila ochranka. Ale … nikdo je nevolal.
Stáli u vchodu. Nevstoupili dovnitř.
Jako by věděli, že uvnitř už vládne někdo jiný.
Následující den vedení oznámilo restrukturalizaci.
Prezident rezignoval “z osobních důvodů”
A na jeho místě se objevilo nové jméno:
Alžběta L. M. – úřadující generální ředitelka
Iniciály jsou stejné jako na podpisu zakladatele.
Na fotografii je známá silueta. Jiný účes, jiné oblečení. Ale … stejný obličej.
Od té doby ve společnosti platí nepsané pravidlo:
Každé pondělí v 8:55 musí být všichni u stolů. V tichu. Žádné telefony. Bez kávy.
Protože jestli přijdeš pozdě … dveře výtahu se nemusí otevřít.
A v komoře z předsíně se může objevit žena v šedém županu, která nese kbelík, který už nikdo nepoužívá.
Na stěně u konferenčního sálu nyní visí nová cedule.
Není tam žádné logo. Nemá jméno.
Jen jeden nápis vyrytý hluboko:
“Někdy stojí za to poslouchat ty, kteří mlčí.”
