Bílá tma. Sníh padal v pevné, neproniknutelné hradbě, mazal hranice mezi nebem a zemí. Jediným zvukem byl motor traktoru a úzký pruh uválcované cesty, který se ztrácel v mlze.
Za volantem seděl Alexandr Ivanovič. Víčka mu těžkla, každá buňka těla křičela po spánku. Noc strávil s malým synem, aby nechal Anju, svou nemocí zkoušenou ženu, odpočívat. Nemohl zapomenout na obraz rána: Anja u stolu, prsty zápasící s parukou, lebka křehká a bezbranná. Jeho pohled uhýbal k zácloně či hrnku čaje, protože její bezmoc byla bolestivější než cokoliv, co prožil.
Přesto ji miloval víc než kdy dřív. Šetřil ji, vařil vývary, myl nádobí, pracoval do úmoru a každý večer přepočítával peníze v krabici od sušenek – jejich naději na zázrak. Doktor Rabin sliboval, že Anja přežije. Alexandr tomu chtěl věřit.
Sníh ho však uspával. V polosnu uslyšel tlumený náraz. Zastavil, vyskočil z kabiny – a uviděl, že přejel psa. Maxim, jeho mladý příbuzný, držel kokršpaněla Irisku a křičel bolestí: „Měl ses dívat! Jsi slepý?!“ Pes naštěstí ještě dýchal. Alexandr cítil vinu, ale i bezmoc.
Maxim ho prosil: „K veterináři, prosím!“ Alexandr váhal – doma čekala Anja a syn, cesta byla dlouhá. Ale když se podíval do očí psa, spatřil stejnou bezbrannost jako u své ženy. A zlomil se. Společně jeli do Alexandrovky.
Veterinář však jen zakroutil hlavou: zlomeniny, vnitřní krvácení. Šance malé. O tři dny později Iriska zemřela. Maxim ji pochoval pod třešní. Alexandr mu pomáhal mlčky kopat zmrzlou půdu. Chlapec řekl: „Byla pro mě jako sestra. Po mámě zůstala jen ona.“ Alexandr neměl slov – v Maximově bolesti viděl odraz své vlastní.
Následující den se vydal do okresního města. Ptál se všude na červenobílého španěla. Konečně našel štěně – cena byla polovinou všech peněz v krabici. Polovinou naděje pro Anju. Jeho ruce se třásly. Vrátil se domů a dlouho seděl u kuchyňského stolu, poslouchal polévku na sporáku a smích svého syna. Nakonec vzal polovinu úspor a schoval je do kapsy.
Prodavačka slevila, když viděla jeho prosebný pohled. Malý uzlíček se sametovýma ušima se mu schoulil v náručí. Cestou ho jemně pokáral: „Tak co, nezbedníku…“ a přitom se mu po tváři rozlil podivně lehký úsměv.
Když Maxim otevřel branku a spatřil štěně, ztuhl. V očích se mu vystřídala nedůvěra, radost a pak tichý smutek. „Proč?“ dokázal říct jen to. Alexandr mu podal hřejivý uzlíček a odpověděl: „Tohle není náhrada. Je to nový přítel. I on bude potřebovat tvoji péči.“
Maxim štěně přivinul a ono ho olízlo na nos. Tentokrát jeho slzy nebyly těžké jako u hrobu – byly lehčí, prosvětlené. Alexandr odcházel domů pěšky, sníh padal velkými vločkami a vířil ve světle lamp jako tichý tanec plný smutku i naděje.
Myslel na to, že mrtvé už nepřivede zpět. Ale lze dát šanci novému životu. Lze zasadit nový strom vedle starého. Na jaře pod třešní rozkvetou bílé květy. Anje narostou nové vlasy, Serjožka udělá první krok. A Alexandr bude dál pracovat a šetřit. Protože teď věděl: naděje je jako sníh – tichá, vytrvalá, přikrývá bolest a dává šanci dočkat se jara. A on znovu uvidí Anjin skutečný úsměv.
