Klářin telefon prudce zavibroval na stole. Upozornění z poplašného systému:” alarm: rozbité okno – detekován pokus o vloupání” ” srdce jí vyskočilo do krku. Bez rozmýšlení popadla klíče, kabelku a běžela k autu.
Cesta k Jezerní chatě se zdála věčná. V hlavě se mi vryly myšlenky: zloději? Vandalové? Nebo možná… bála se to dokončit.
Když zabočila do známé uličky, uviděla blikající modrá světla. Policie už byla na místě. Dvě policejní auta zablokovala příjezdovou cestu a kolem se shromáždili zvědaví sousedé. Klára vyskočila z auta a cítila, jak se jí třesou nohy.
To, co viděla, bylo jako noční můra: rozbité boční okno verandy, rozbité sklo na zemi a před dveřmi kufry, krabice a tašky. Vedle nich stáli Isabella a Martin a nervózně mluvili s policistou. Pár metrů od ní na kufrech seděli její rodiče-unavení, odevzdaní, jako by celá situace byla něco úplně normálního.
– Co se to tu sakra děje?! křičela Klára a tlačila se dopředu.
Jeden ze strážníků zvedl ruku, aby ji zastavil.
– Uklidnit se. Jste paní domu?
– Jasně, že jo! – odpověděla ostře. Klára Nováková, na mé jméno. A chci vědět, proč se moje rodina snaží vloupat do mého domu!
Policista si povzdechl a podíval se na zápisník.
– Pokud víme, vaši blízcí sem přišli s úmyslem žít. Protože neměli klíče, snažili se vstoupit silou. Alarm nás automaticky spustil.
Klára se otočila k sestře, která se na ni dívala bez stínu studu.
– Isabello, jak jsi to mohla udělat?! Přijela jsi s manželem, přivezla rodiče se zavazadly a rozbila sklo v mém domě?!
Sestra zvedla bradu, s ironickým úsměvem.
– Přestaň dramatizovat. Udělala jsem, co bylo potřeba. Rodiče už u nás nemohou bydlet, to víš. Máš tady místo a dům je prázdný.
– Prázdné?! – Klářin hlas se třásl vztekem. – Je to můj domov, můj úkryt, moje práce před lety! Nemáte právo rozhodovat za něj!
Martin zasáhl uklidňujícím tónem:
– Uklidni Se, Claro. Podle nás je to nejlepší řešení. Jen na chvíli…
– “Mysleli”? – prudce ho přerušila. – Myslel jste, že byste mohl rozbít sklo a usadit se tady, jako by to bylo vaše?!
Rodiče se snažili atmosféru zklidnit. Matka plakala a opakovala: “nehádejte se, žádám vás… jsme rodina…”Otec mlčel, ale jeho tvář vyvolávala pocit viny.
Policisté se po krátkém zásahu rozhodli, že nepodají oficiální zprávu a považují to za “rodinný případ”. Jasně však varovali Isabellu a Martina, že takový pokus vstoupit silou je zločin. Když policejní auta odjížděla, na zahradě panovalo dusné ticho.
Klára přišla blíž k sestře.
– Ponížila jsi mě. Překročila jsi všechny hranice. Měla jsem trochu úcty, ale spletla jsem se.
– Ty to nechápeš… začala Isabella, ale Clara zvedla ruku.
– Moc dobře to chápu. Vždycky chceš všechno. Domov, pozornost rodičů, soucit ostatních. Dnes jsi dokázala, že jsem pro tebe jen překážka.
Otočila se k rodičům.
– Mami, tati … nechci, abyste spali v autě nebo se toulali s kufry. Můžete zůstat tady na chatě. Je tam dost místa. Vezmu si něco ve městě. Ale udělejte to s mým souhlasem, ne proto, že se Isabella rozhodla to udělat za mě.
Matka se rozplakala, když se ji snažila obejmout, ale Klára se stáhla.
“A ještě jedna,” dodala chladně a podívala se přímo do očí své sestry. – Ode dneška je mezi námi konec. Už nejsi moje sestra.
Isabella zbledla, otevřela ústa, ale neřekla ani slovo. Martin jí stiskl rameno, ale Klára už odcházela.
Nasedla do auta a odjela, po tvářích jí tekly slzy. Věděla, že se v ní něco zlomilo – dětství, pouto se sestrou, společné vzpomínky – ale zároveň našla něco jiného: svobodu a klid.
O pár dní později si pronajala malý byt ve Varšavě. Pravidelně posílala rodičům peníze na účty a nákupy, ale do domku u jezera se nevracela. S Isabellou už nepromluvila ani slovo.
Po večerech, když stála na balkoně, se dívala směrem k západu slunce. Smutek stále existoval, ale mísil se s pocitem úlevy.
“Je lepší být sama a svobodná,” šeptala si, ” než být vězněm ve vlastní rodině.
