Anna zůstala chvíli nehybná a dívala se na Martinovu unavenou tvář. V jeho očích už nebylo teplo. Připomínaly matná zrcadla, která skrývala mnohem více, než chtěli ukázat. V těžkém vzduchu kuchyně, nasáklém vůní čaje a vosku, se čas jakoby zastavil.
“Nevymýšlej si to, Anno,” promluvil nakonec, když spadl na opěradlo židle. – Točíš filmy. Hledáte dramata tam, kde nejsou.
– Tak proč sis vzal můj pas? Proč jste byl u notáře? Proč s někým mluvíš v noci? její hlas se třásl, ale každá otázka padla jako rána.
Martin si povzdechl a pomalu vstal. Otřel si dlaní čelo, jako by chtěl vymazat nejen únavu, ale celé to téma.
– Ty tomu nerozumíš… – zamumlal. – Chtěl jsem tě ochránit.
Annino srdce se bolestně sevřelo. Ochranka? Tak říkal lži, skrývání a šeptání, které slyšela v noci?
“Pokud jste mě chtěli chránit, měli byste si promluvit se mnou, ne se svými známými tajně,” vybuchla a také vstala. – Už nemůžu žít ve tvých stínech, Martine!
V tu chvíli se dveře pokoje pootevřely a na prahu se objevila Lily. Pevně svírala medvídka a dívala se na ně velkýma vyděšenýma očima.
– Máma … papež … hádáte se?
Anna je napjatá. Uvědomila si, že dívka byla svědkem mnohem víc, než by měla. Lily v posledních týdnech dospěla příliš rychle a absorbovala každé napětí, každý ostrý šepot.
“Ne, drahá,” odpověděla spěšně a usmála se. – Jen si povídáme. Běž k sobě, ano?
Ale Lily se nepohnula. Dívala se jen na Martina a v jejích očích doutnala němá otázka, dětská intuice se mísila se strachem.
Martin ucítil, že je pozorován, a odvrátil pohled.
“Už je pozdě,” řekl. – Musíme spát.
Odešel z kuchyně a zanechal za sebou vůni kouře a těžké ticho.
Tu noc Anna nezavřela oči. Slyšela jeho kroky v bytě, telefonické rozhovory, praskání uzamykatelných zásuvek. V jednu chvíli cítila, že jí chybí vzduch. Vstala, oblékla si župan a zamířila do pracovny. Dveře byly pootevřené.
Na stole, při rozsvícené lampě, ležely rozházené dokumenty. Mezi nimi je její pas, doklad o vlastnictví bytu a několik razítek. Annino srdce bušilo jako kladivo.
Zvedla jednu z karet. Byla to plná moc. Její jméno a příjmení bylo jasně označeno, ale podpis … nepatřila jí. Chladný třes ji probodl od hlavy až k patě. Martin ji chtěl vymazat, zachytit to, co zbylo z prvního manžela.
Slyšela kroky. Martin stál ve dveřích s telefonem v ruce.
– Co tady děláš? jeho hlas byl chladný, nebezpečný.
Anna přitiskla list k hrudi.
– Hledala jsem pravdu. A našla jsem ji.
Na okamžik se mu zkřivila tvář. Pak krátce, hořce se usmál.
– Pravda … ani nevíš, co to je. Mám dluhy, Anno. Lidé, kteří neodpouštějí. Tenhle byt byl jediná šance. Myslíš, že žijeme v pohádce?
Anna cítila, jak se pod ní ohýbají nohy.
– Proto jsi mi řekl, že mě už nepotřebuješ? Proto jsi mě chtěl vymazat ze svého života jako skvrnu?
Martin k ní udělal krok, ale najednou se zpoza jeho zad ozval tenký hlas.:
– Mami! – byla to Lily. Viděla všechno.
Martin se rozzlobeně podíval, ale povzdechl si a hodil papír na stůl.
“Dělej si, co chceš,” zašeptal. – Už jsem hrál karty.
Vyšel ven a zabouchl dveře.
Druhý den se Anna setkala s Emmou. Měla pocit, že za jednu noc zestárla o deset let. Řekla všechno: falešné dokumenty, jeho přiznání, noční rozhovory. Emma se na ni dívala s obavami, ale také s odhodláním.
– Musíš jednat, Anno. Už to není jen o tobě, ale o Lily. Ten člověk nezná hranice.
Šli spolu na policii. Anna podala oznámení a ukázala doklady. Bála se, ale to byl jediný způsob, jak se osvobodit.
Večer byl byt prázdný. Martin zmizel a zanechal po sobě špinavou pracovnu a zápach kouře.
Lily k ní přišla a vzala ji za ruku.
– Máma … On nám nic neudělá, že ne?
Anna objala dceru a potlačila slzy.
– Ne, zlato. Teď jsme v bezpečí.
Poprvé po dlouhé době se jí podařilo dýchat. Minulost ji stále bolela, ale v Liliiných očích viděla budoucnost. A budoucnost znamenala svobodu, i když cesta k ní byla plná stínů.
Tu noc, místo aby se otočila ze strany na stranu, Anna seděla u okna a dívala se na světla města. Nevěděla, co přinese zítra, ale už věděla jedno: kdo je. Žena, která přežila, matka, která se nikdy nevzdá, a muž, který si vybral pravdu, alespoň tu nejbolestivější.
O několik týdnů později se objevila zpráva: Martin byl zadržen na hranicích, když se snažil utéct s falešnými doklady. Soudy měly pokračovat, ale Anna se už nebála. Naučila se žít se strachem, natož ho překonat.
Jejich malý byt, zalitý jarním sluncem, se opět stal domovem. Lily se hlasitě smála, klidně usnula a Anna, i když stále nosila neviditelné jizvy, začala znovu věřit v klid.
Stíny zmizely. A věděla, že ať se stane cokoli, už nikdy nedovolí nikomu, aby se zbavil hlasu, života nebo budoucnosti.
