„Alysa!„ Ozval se z hloubi bytu hlasitý, chraplavý hlas otčíma.
„Probudil se,“ pomyslela si dívka s těžkým srdcem. „Teď to začne…“
Rychle se rozhlédla, popadla mikinu, hodila si ji přes ramena a vyběhla z domu na dvůr.
„Ali, kam jdeš?“ ozval se slabý hlas babičky. ‚Jen na chvilku, babi!“
U vchodu dvě sousedky s obavami sledovaly dívku: ‘Zase vyvádí?“
Alice jen bez zloby mávla rukou na odpověď. Možná se jí podaří přečkat jeho ranní rozladění někde na ulici.
Pomalu šla po chodníku vedoucím k sousednímu obchodu a občas kopala do kamínků. V hlavě se jí stále dokola honila jedna a ta samá myšlenka:
„Kdyby byla máma naživu… Tak by se ke mně tak nechoval.“
Alisina matka Anna zemřela před rokem. Opilý řidič usnul za volantem a jeho auto v plné rychlosti narazilo do zastávky veřejné dopravy. Alisina matka a další tři lidé zemřeli na místě. Několik cestujících utrpělo těžká zranění. Viník nehody se probral až ve chvíli, kdy ho obklopili záchranáři.
Po pohřbu vyvstala otázka: kdo si vezme dívku? Dědeček s babičkou to rozhodně odmítli.
„Jsme příliš staří, abychom vychovávali teenagerku,“ prohlásila babička. ‚Dnešní děti nejsou vůbec snadné. A naše zdraví už také není nejlepší…‘ ‚Řekni alespoň něco,‘ prosila žena svého manžela. “My to nezvládneme. Ať zůstane s Dimou, vždyť ji adoptoval.“
Dmitrij, manžel Anny, skutečně oficiálně adoptoval Alisu po jejím narození. Nikdy ji však nepovažoval za svou vlastní dceru. Neubližoval jí, jen ji ignoroval. Zpočátku mu malá holčička říkala „tati“, ale jednou jí přísně řekl:
„Já nejsem tvůj táta. Říkej mi strýček Dmitrij, rozumíš?“
Alisa se chtěla zeptat matky, kdo je její skutečný otec, ale ta to jen odbývala. Po její smrti se Dmitrij začal stále častěji utápět v alkoholu.
Když dívce bylo sedm let, začátek školní docházky byl nevyhnutelný.
„Většina mé výplaty jde na tebe,“ zabručel nevlastní otec a hodil na postel nový batoh plný učebnic, sešitů a kancelářských potřeb. “Teď je čas, abys začala pomáhat. Vařit budeš sama, uklízet taky. Zkrátka, domácnost je na tobě.“
„No jasně, kdo jiný by to udělal, když ne já,“ pomyslela si tehdy Alisa, ale mlčky přikývla, aby nevyvolala konflikt.
Potom Dmitrij začal posílat Alisu do obchodu na nákupy a domluvil se s pokladní, aby se na ni nevyptávala. Alisa se zpočátku styděla, ale časem si zvykla. Zvykla si i na to, že jí pokladní někdy podstrčila něco dobrého – z dobré vůle.
A tak se opět vydala do obchodu obvyklou cestou, přes parkoviště. Koutkem oka zahlédla nějaký předmět. Vypadalo to jako mobilní telefon.
Alysa se ohlédla, přiblížila se a zvedla ho ze země.
„No páni!“ překvapila se. “A ani není poškrábaný!“
Stiskla tlačítko napájení – zázrak! Telefon se zapnul a obrazovka nebyla zamčená. Dívka si sedla na lavičku vedle obchodu a otevřela seznam kontaktů. Většinu tvořily názvy firem s zkratkami LLC nebo AO, pak příjmení. Nakonec našla: „Manželka“. Vytočila číslo.
Po několika zazvoněních někdo zvedl sluchátko.
„Haló, dobrý den! Našla jsem telefon vašeho manžela,“ řekla Alisa klidně. ‚Dobrý den. Jak jste zjistila, komu máte zavolat?‘ ‚Nebyl zamčený. Tak jsem vás našla,‘ vysvětlila dívka. “Dobře. Kde teď jste? Přijedu pro něj.“ „Samozřejmě, ale nic nezkoušejte, ano?“ Alisa se trochu urazila. “Dobře, dobře. Už jedu.“
Řekla adresu a zavěsila. Jen co telefon zhasl, zavibroval. Na displeji se objevilo: „Schnabel“. Alisa se nechtěně zasmála. Pamatovala si takového kluka ze školky s velkým nosem, kterému nevlastní otec říkal „brouk Schnabel“.
„Haló,“ odpověděla. ‚To je můj telefon! Volám teď přes kamaráda.‘ ‚Jo, od Šnobela?‘ ‚Přesně! Říkala jsi, že jede tvoje žena?‘ ‚Už je skoro tady. Bude tu za chvilku.‘ ‚Počkej, jak se jmenuješ?‘ ‚Alice.‘ “Dobře, Alice. Nedávej jí telefon. Budu tam za chvilku. Kde tě najdu?“
Dívka se začala vysvětlovat, ale přerušili ji:
„Vím, kde jsi. Byl jsem tam před hodinou, asi mi vypadl, když jsem nastupoval do auta. Počkej!“
Hovor byl přerušen. Alisa schovala telefon pod mikinu a začala čekat. Po chvíli přijelo červené zahraniční auto a vystoupila z něj krásná žena. Alisa ztuhla úžasem. Žena se rozhlédla a zamířila k ní.
„Ahoj, to ty jsi mi volal?“ ‚Ne, odešla. Říkala, že se za chvilku vrátí.‘ ‚To je ale netrpělivý člověk!‘ zamumlala žena podrážděně. ‚Já mám naspěch!‘ ‚A kam tak spěcháš?‘ ozval se za námi posměšný mužský hlas.
Žena se otočila a uviděla vysokého muže s tmavými vlasy. Jeho tvář byla vážná a oči živé, lehce posměšné.
„Nechcete náhodou peníze z mé karty?“ pokračoval. ‚Určitě jste sem přiletěla na raketě, jak jste slyšela, že telefon není zablokovaný?‘ “No to snad ne!“ – pokusila se žena odvětit, ale bylo vidět, že muž trefil hřebík na hlavičku.
Posadil se vedle Alisy.
– Ahoj! Děkuju, že jsi našla můj telefon. Jsi moc hodná holka. Řekni to mamince, ať je na tebe pyšná. – Já nemám maminku, – zašeptala Alisa a sklopila oči.
Rozepnula zip na mikině a vytáhla telefon. Muž natáhl ruku, ale najednou ztuhl. Jeho pohled padl na přívěsek na jejím krku – malý javorový list v pryskyřici s beruškou u základny.
