Veronika se zakašlala a položila si ruku na bok a hrála dobře známou roli školní královny.
Anno, zlato, představíš nám svého společníka? v jejím hlase kapala sladkost, ale v očích se jí leskl vztek.
Celá hala ztichla. Někteří zatajili dech, jiní popíjeli víno pomalu, jako by byli lhostejní, ale ve skutečnosti absorbovali každé slovo.
Anna se podívala na Marka. S absolutním klidem si sundal sako a přehodil ho přes opěradlo židle. Lehce se usmíval, ale jeho pohled byl ostrý, pronikavý.
“Samozřejmě, Veroniko,” řekla Anna tónem plným sebevědomí. – To je Mark Petrescu, můj manžel.
Slovo “manžel” padlo do sálu jako hrom. Nikdo to nečekal. Nebyl to “chlap”ani” letmý partner”. Manžel.
Veronika rychle mrkla a hledala odpověď.
– O … jaké překvapení… – vydechla. – A … co dělá pan Petrescu?
Marek jí nedal šanci na jedovatý komentář. Vstal a podal jí ruku s bezchybnou elegancí.
– Je mi potěšením, paní duPontová. Vedu investiční společnost v oblasti infrastruktury a technologií. Možná jste slyšeli o našich projektech-spolupracujeme s úřady hlavního města na několika velkých realizacích.
Veroničiny oči se rozšířily. Ano, znala to jméno z novin. Její sebevědomá póza se začala hroutit.
Sylvia, věrná stínu, se pokusila zachránit situaci.
– AHA, takže … jste obchodník.
Marek se chladně usmál.
– Spíš člověk, který staví. Silnice, nemocnice, mosty. Věci, které zůstávají roky.
Slova visela ve vzduchu jako tiché obvinění. Co zbylo z Veroniky? Pomluvy a vzpomínky na malou záludnost.
Anna zvedla bradu.
– Taky jsem se vzdala archivů. Nyní pracuji jako návrhář na volné noze. Spolupracuje se zahraničními klienty. Dává mi to svobodu tvořit.
Ze sálu se ozývaly povzdechy úžasu. Mnozí si mysleli, že stále sedí v “zaprášených dokumentech”.
– Pamatuju si, jak jsi kreslila sešity, i když se učitelé zlobili! z konce sálu odešel bývalý kolega z lavičky.
Smích se rozléhal mezi shromážděnými. Atmosféra se měnila. Anna už nebyla obětí posměchu, ale tím, koho je třeba obdivovat.
Veronika to zkusila znovu:
– No tak … je hezké vidět, že někteří najdou štěstí až po letech.
Ale její slova byla slabá, bez síly.
Mark položil ruku na Annino rameno.
– Štěstí je jen část. Zbytek je práce, odvaha a charakter.
Tato věta zněla jako skutečný rozsudek.
Bylo ticho a pak někdo začal tleskat. Nejdřív jednou rukou, pak druhou. Brzy polovina sálu tleskala. Ne Veronica. Annie.
Veronica a Sylvia sklonili hlavy a stáhli se do stínu jako armáda, která právě prohrála bitvu.
Anna cítila, jak jí z ramen spadla mnohaletá tíha. Nešlo jen o Veroniku, ale o všechna Ponížení minulosti.
Naklonila se k Markovi.
– Díky, že jsi přišel.
– Zašeptal.:
– Neměl jsem tě zachraňovat. Udělala bys to sama. Jen jsem chtěl být nablízku.
Slzy jí zaskřípaly oči. Věděla, že má pravdu. Už to nebyla ta holka, která kdysi s pláčem utíkala na záchod. Byla to žena, která se dokázala podívat minulosti přímo do očí a vyhrát.
Večer pokračoval hudbou a tancem. Ale v centru pozornosti už nebyla Veronika. Všechny pohledy směřovaly k Anně.
Bývalí kolegové přistupovali, vtipkovali, omlouvali se za staré úpravy. Někteří požádali o kontakt, jiní požádali o spolupráci.
Z dálky se Veronika dívala s hořkostí. Možná si poprvé v životě uvědomila, že záblesk flitrů rychle zhasne a skutečná síla pochází z autenticity.
Anna vyšla z restaurace vedle Marka. Chladný noční vzduch je zahalil.
“Je po všem,” zašeptala s úsměvem. – Konečně je po všem.
Marek jí potřásl rukou.
– Ne, zlato. Je to jen začátek.
A společně se přesunuli v noci, zanechali za sebou stíny minulosti a v srdci nesli světlo vítězství — nikoli pomsty, ale důstojnosti.
