Ana stála u okna a v ruce držela telefon a srdce jí bušilo jako kladivo. Hlas tety Heleny hučí v uchu stejně hlasitě jako klepání na dveře starého Vídeňského bytu.
– Teto, přísahám, že tam nejsem! – řekla skoro prosebně. – Bydlím v Lyonu, už jsem ti to říkala.
Na druhé straně nastalo ticho přerušené pouze dechem rozrušené Heleny.
– Neříkej mi pohádky! – konečně vybuchla. – Slyším v tvém hlase ozvěnu, jako z té chodby!
Ana mlčela. Bylo to absurdní. Ale tetu dobře znala: uměla si všechno říct a pak to brát jako samozřejmost.
Nečekané rozhodnutí
Ana si sedla na okraj postele a začala horečně přemýšlet. Znala pár ve Vídni, starší sousedy, kteří ještě bydleli vedle jejího bývalého bytu. Ve spěchu jim poslala zprávu na WhatsApp:
“Moji příbuzní stojí u dveří a myslí si, že tam bydlím. Mohl byste je otevřít a říct pravdu?”
Po pěti minutách telefon opět zazvonil. Tentokrát to byla sousedka paní Schneiderové.
– Anyo, uklidni se. Můj manžel odešel a vysvětlil tvé tetě, že jsi už dávno pryč. Byla trochu v šoku.
Ana si oddechla s úlevou. Ale okamžitě se znovu rozsvítila obrazovka-teta Elena.
– Takže je to pravda? její hlas byl nižší, unavenější. – Opravdu tam nebydlíš?
– Jo, říkala jsem ti to. Lyon, nový život, nová práce… teto, netajím se tím, jen jsem se nechtěla hádat.
Po chvíli uslyšela povzdech.
– Víš, Anyo … možná občas přeháním. Chtěla jsem tě vidět, Chybíš mi. Ale asi neumím jinak, než si nárokovat a stěžovat.
Bod obratu
Ana cítila, jak se v ní něco zmírňuje. Všechen hněv, strach a frustrace posledních dnů se střídaly únavou a smutkem.
“Teto, taky mi chybí,” řekla tišeji. – Ale musím jít svou vlastní cestou. A nemůžu pořád slyšet, že dělám něco špatně.
Nastalo ticho a pak … smích. Krátký, hořký, ale přesto smích.
– Máš pravdu. Vždycky jsem pro tebe chtěla být jako druhá matka, ale dopadlo to opačně. Možná bych se měl naučit naslouchat, ne velet.
Ana se usmála skrz slzy.
– Zkusíme to znovu? – navrhla. – Žádné neočekávané návštěvy, jen s telefonem, když máme oba čas a touhu.
– Dobře, Anyo. Zkusíme to.
Dokončení
Když Ana zavěsila, dlouho tiše seděla. Za oknem se probudil Lyon a zdálo se jí, že shodila z ramen velké břemeno. Věděla, že její teta se snadno nezmění, ale první krok byl učiněn.
Telefon opět zavibroval. Krátká zpráva:
„Omlouvat se. Příště zavolám dřív. Objímat. – Helena”
Ana položila telefon na stůl a usmála se na sebe. Možná konečně začalo něco nového-nejen v Lyonu, ale i v rodině.
