V chladné chodbě panovalo ticho. Doktor Ionescu se podíval na malou dívčinu ruku, na její mince, chléb a rezavý žeton. Na tváři měl stejný kamenný výraz, ale uvnitř něco prasklo. V průběhu let operoval tisíce pacientů, viděl utrpení a smrt, ale nikdy nestál před takovou obětí — dítě, které obětovalo celý svůj svět za život svého bratra.
– Jak se jmenuje? zeptal se tiše.
– Matěj… – zašeptala. – Má zlomené srdce… a říkají, že nu … nu se poate…
Doktor otočil hlavu, jako by se snažil skrýt, že i jeho oči jsou prosklené.
Řešení
– Poslouchej, Ano… – jeho hlas ztuhl, ale trochu se třásl. – Na penězích nezáleží. Tvůj bratr potřebuje operaci. Je to těžké … velmi riskantní. Ale zkusím to.
Dívka otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale místo slov jí z očí tekly slzy. Zmáčkla Borkana ještě pevněji a přikývla.
Asistentky se začaly hýbat, jako by se probudily z letargie. Jedna z nich běžela na operační sál, druhá zavolala anesteziologa. Všichni si najednou uvědomili, že tu noc nikdo nepůjde domů dřív.
Operační sál
Matěj, bledý a vyčerpaný, už ležel pod světly lamp. Ana čekala za dveřmi, Borkan ji držel jako amulet. Každá minuta pro ni byla věčnost.
Za tlustým sklem bojovali lékaři. Pot na čele Ionescu stékal potoky. Jednou to vypadalo, že přijdou o chlapečka, jednou zase monitor ukazoval život.
– Ještě trochu … vydrž, Matěj… chirurg zamumlal, jako by mluvil s vlastním dítětem.
Ticho po bouři
Po několika hodinách se dveře otevřely. Ionescu vyšel, unavený, ale s osvětleným obličejem.
Operace byla úspěšná. – Podíval se na Anu. – Tvůj bratr má šanci žít.
Borkán jí vypadl z ruky a zhroutil se na zem. Mince se válely po chodbě, bomby létaly různými směry. Ale ani si toho nevšimla. Vrhla se doktorovi k nohám a vzlykala.
Epilog
Po několika dnech už Matěj dýchal sám. Ležel bledý, ale při vědomí. Ana seděla vedle něj a krmila ho kouskem chleba.
Vstoupil doktor Ionescu a děti se na něj dívaly s takovou radostí, jako by viděly anděla.
– Pane doktore… – Ana zvedla svůj malý odznak a podala mu ho. – To je poplatek.
Muž se poprvé po dlouhé době usmál.
– Drž ho, Ano. To ty jsi zaplatila svým srdcem. A srdce stojí víc než všechny peníze na světě.
Na chodbě bylo opět cítit antiseptikum, ale tentokrát vyplavalo něco víc — naděje.
