Klára nic neřekla. Pomalu vstala, dlaněmi přejela po spáncích, jako by chtěla vymazat z paměti to, co právě slyšela. Mlčení mezi nimi bylo těžké, ale nemělo smysl ho porušovat. Nic na tom nezmění ani fakt, že už se rozhodl.
Lucas se zvedl, popadl tašku připravenou u dveří ložnice a odešel, aniž by se ohlédl. Dveře se tiše zavřely, téměř omluvně. Pro Kláru to ale znělo jako rozsudek. Zůstala sama.
Sedla si na gauč a položila ruku na břicho — instinktivní gesto ochrany. Dítě. Nestihla mu to říct. Neměla šanci. Možná by ani neměla odvahu.
Následující dny byly jako sen. Nejedla, špatně spala. Nezvedala telefon. Kamarádky se vyptávaly, kamarádky psaly, ale Klára neměla sílu reagovat. Ale každý den si opakovala jednu větu: “musím jít dál. Pro ně. Pro dítě.”
Po týdnu šla k lékaři. Pak se přihlásila na přípravný kurz pro maminky. Začala znovu vycházet z domu, chodit, dýchat. V dítěti problém neviděla-viděla nový začátek.
O tři roky později
Byl mírný podzimní den. Klára seděla na lavičce v parku a sledovala, jak její tříletý syn — Andrej — hraje na pískovišti. Měl její oči, ale otcovský úsměv. Kdykoli se na něj podívala, cítila směs hrdosti, vzrušení a klidu.
O Lukášovi už moc nepřemýšlela. Čas udělal svou věc-otupil bolest a frustraci. Klára se naučila být sama a pak být šťastná sama. Pracovala jako grafička, na dálku. Měla malý okruh svěřenců, účastnila se schůzek maminek. Život byl plný starostí, ale i reálných.
A právě v takový obyčejný den, kdy Andrej náhodou narazil na nějakého muže, zvedla oči… a zamrzla. Byl to on. Poklop. Vypadal zrale, možná ještě lépe než dříve, ale byly to stejné oči. Nejprve překvapení, pak plné pochopení.
– Clara?
Vstala pomalu, s bušícím srdcem.
– Ahoj, Luku.
– To … tvůj syn? zeptal se a ukázal na chlapce.
Přikývla.
— Tak. Jmenuje se Andrej.
V jeho očích se objevilo vzrušení. Mezi nimi opět zavládlo ticho.
– On … to je náš syn?
Klára se zhluboka nadechla. Tři roky se na tento rozhovor připravovala-aniž by věděla, že se někdy stane.
— Tak.
Lukáš si sedl na lavičku, jako by mu nohy odmítaly vyhovět.
– Proč jsi mi to neřekla?
– Neměl jsem šanci. Odešel jsi dřív, než jsem ti něco řekla. A potom … neptal ses mě.
Dívali se na sebe. Dva lidé, kteří se kdysi milovali, jsou nyní spojeni něčím více než oni sami.
– Můžu ho poznat? zeptal se tiše.
Klára se na něj pozorně podívala. V jejích očích nebyla žádná nenávist. Byla tam jen opatrnost.
– Nevím. V tuto chvíli to není řešení. Budeš mi muset ukázat, že jsi připraven.
– Slibuju, že už nezmizím.
– Nechci žádné sliby. Chci zodpovědnost. Pro ně. Ne pro mě.
Luke vstal a podíval se na chlapce, který se vesele smál, s pískem ve vlasech.
– Můžeme začít s kávou? Řekneš mi o něm víc. A o sobě.
Klára se lehce usmála.
— Dobrá. Ale jen kávu. Zbytek uvidíme časem.
A tak se v běžném parku, mezi listím padajícím ze stromů a smíchem dětí, začaly opět křížit dvě rozdělené silnice-ne jako dříve. Může být … zralý. Pravda.
