Souhlasil jsem. Možná proto, že po tolika letech samoty, myšlenka, že budu vedle své dcery, zněla jako odměna. Prodal jsem venkovský dům, dal jsem většinu věcí, vzal jsem jen oblečení, nářadí a staré hodinky od otce.
Zpočátku to bylo dobré. Smáli jsme se při večeři, vzpomínali na staré časy. Leela tvrdě pracovala,vracela se pozdě, ale snažila se se mnou strávit víkend.
Pak do jejího života vstoupil on-Mark. Elegantní, vonící drahými parfémy, se strojem, ve kterém se vše lesklo. Předstíral jsem, že ho mám rád, i když jsem ho od začátku viděl, jak se na mě dívá se shovívavostí.
Po čase obědy zmizely. Víkend jsme spolu neměli. Zůstal jsem v bytě sám a Leela stále častěji říkala, že se “musí přizpůsobit nové fázi života”.
Než přišel ten večer. Vrátila se s Markem, sedli si naproti mně.
– Papež … začala tím, že se dívala někam stranou. – Už to nefunguje. Potřebuju prostor.
A pak ta slova: “tady už nemáš místo. Musíš odejít.”
Neodpověděl jsem. Vstal jsem, sbalil tašku a vyšel ven.
Strávil jsem noc na levné ubytovně. Druhý den, s posledními úsporami, jsem šel na nádraží. Na tabuli jsem viděl název města, kde kdysi dávno žil můj bratranec Petr. Roky jsme spolu nemluvili, ale pamatoval jsem si, že vždycky říkal: “kdybys někdy něco potřebovala, zavolej.”
Jel jsem. Vyšel jsem na malé nádraží a zavolal. Petr odpověděl po třetím signálu.
– Jsi naživu?! – křičel. – Pojď sem, mám volný pokoj.
Tak jsem našel nový domov. Malý, ale teplý. S Petrem a jeho ženou trávíme večery u čaje a povídáme si o všem možném. Pomáhám jim v dílně, opravuji vybavení, občas nakupuji.
Už nevrátím roky, které jsem dal Lily. A nevím, jestli mi někdy zaklepe na dveře. Ale něco jsem se naučil: někdy rodina není krev, ale ti, kteří opravdu chtějí, abyste tam byli.
A víš co? Poprvé po dlouhé době … cítím, že mám zase své místo.
