V hotelové hale bylo tak ticho, že bylo slyšet jen tiché bzučení klimatizace. Recepční, ještě před chvílí tak sebevědomá, nyní překvapeně zírala na smartphone v ruce farmáře. Mluvil klidně, ale jeho hlas zněl jako rozkaz.:
– “Ano, právě stojím na recepci. Aha… Chápu to. Děkuji.”
Zavěsil a ve stejnou chvíli se dveře výtahu otevřely tichým zvukem. Z kajuty vyšel muž v elegantním obleku, ředitel hotelu. Kroky měl rychlé a tvář zářila úsměvem, jako by čekal někoho výjimečného.
Přistoupil přímo k farmáři, natáhl ruku a hlasitě řekl, aby všichni slyšeli:
– “Pane Conty! Jaká čest! Čekal jsem na vás. Omlouvám se za ten incident.”
Vestibul hotelu náhle ožil šeptem. Sekretářka zbledla, turisté zbledli. Nikdo nečekal, že tento prostý muž ve vybledlé košili je někdo důležitý.
Farmář si potřásl rukou s ředitelem a lehce přikývl.
– “To je v pořádku, Pane Rossi. Jen jsem si chtěl jednu noc odpočinout. Nic více.”
Ředitel se usmál ještě víc:
– “Samozřejmě! Nejlepší byt už je připravený. Je pro nás ctí přijmout člověka, jehož vína získala zlaté medaile na veletrhu v Bordeaux a jehož máslo se dostává na stoly v nejlepších evropských restauracích.”
Sekretářka polkla slinu a upřela pohled. Veškerá její sebedůvěra zmizela. Ještě před chvílí se na něj dívala jako na člověka, který se do tohoto místa nehodí. Teď sama cítila, že do této scény nezapadá.
Turisté jsou hloupí. Jeden z nich dokonce šeptal manželce:
– “Vidíš? Nikdy Nesuďte člověka podle oblečení.”
Bezpečnostní agent, který se od začátku díval s laskavostí, se jemně usmál, jako by mluvil v duchu: “věděl jsem to.”
Ředitel kývl recepční:
– “Prosím, okamžitě se ujměte formalit. A pak se osobně omluvíte našemu hostu.”
Dívka sotva zvedla oči a snažila se usmát.
— „Samozřejmě… je mi to moc líto, pane Conty…”
Farmář se na ni díval klidně, bez vzteku.
– “Neomlouvejte se mi. Pamatujte jen na jednu věc: každý člověk si zaslouží respekt. Bez ohledu jak vypadá.”
Tato slova zazněla v tichu, které trvalo ještě chvíli. Ředitel poté pozval hosta do výtahu a farmář, stále skromný a snadno se pohybující, vstoupil klidně, jako by se nic zvláštního nestalo.
Když se dveře výtahu zavřely, turisté začali šeptat, komentovat a sekretářka se stále červenala studem.
A on, v apartmá s výhledem na Milánské noční osvětlení, se posadil ke stolu a vytáhl malou láhev vlastního vína. Nalil si panáka, podíval se z okna a pomyslel si::
“Člověk nikdy nepřestane být farmářem. Jen někdy svět potřebuje připomenout, že právě ze země začíná všechno.”
A tak v tichu pětihvězdičkového luxusu pocítil farmář z malé vesničky současně něco jednoduchého a velkého-že jeho dílo, i když skromné, má hodnotu více mramoru, křišťálových lustrů a všech chladných pohledů na svět.
